OKAMŽIK VĚČNOSTI

Šumí noc. Spí život a spí věci.

Ze spánku já řeku slyším téci:

mimo mne a nitrem se mi věčno

z nepoznána valí v nekonečno.

Ze spánku se duše rozpomíná:

Která byla moje domovina?

Vzeplula jsem z mořské tůně svaté?

Žila jsem svůj den již tisíckráte?

Zradila jsem na hvězdách své tělo?

Z bohů jsem, jimž zemříti se chtělo?

Jako by se z okna vykláněla,

jak by dechla v mhu, jež zacláněla,

v prozářené věčno duše hledí,

v tisíc vln a v tisíc odpovědí;

z okna, pod nímž v dál se valí řeka,

na pozdrav své domoviny čeká,

naklání se, půlnoc před očima,

čeká, nečeká, již sní a dřímá.

A jak usíná, jak ze sna dýše,

světlé okno přivírá se tiše.