OKAMŽIK

Člověk vyjde si na svět jako na denní výlet,

klopýtá přes množství cestujících,

pořád ženou se vlaky a lodi na neviditelný peron,

dítě si prohlíží město a okolí,

snad i vesničku,

učí se čísti a psáti

a přemnohým jiným trikům,

opičí se dle knih a návodů řečí,

pak dostane práci, jež vede k pomníku nebo na šibenici,

mění pobyt, okouní

buď v tropech neb v severních krajích,

sleduje ciferník hodin a kalendář

stejně jak počasí,

vyčkává štěstí, jež zpravidla přichází pozdě,

a starostmi šediví od narození,

zálibně pěstuje květinu

v přírodě anebo v srdci,

musí, žel, zraditi všechno, odjeti jinam,

vlaky však mohou se srazit,

parníky ztroskotávají,

letadla zřítí se často,

nikdo nechce přijít včas k vlaku, k parníku, k aeroplánu,

ještě chce navštívit museum nebo taneční mumraj,

avšak znamení k odjezdu ječí do smíchu jazzu,

je nutno jeti, ač člověk neví kam jede,

přece krása karafiátů ještě omamně voní,

v ruce ucítíš jízdní lístek,

marno vše, musíš odjet,

kéž by se vlak neb loď chtěly zpozdit!

Mnozí dlejí již ve spacích vozech

nebo na lodní přídi

anebo v letadel kobkách,

se strachem, smířeni se vším nebo netrpěliví,

na nástupišti, s přístavu, s letiště poslední sbohem,

(lékaři nazývají to smrtí)

pak jízda, jež trvá věky

krystaly, květy, září neb temnem,

člověk zapomene a civí jen před sebe,

budoucnost prášku,

projíždí vodou a ohněm,

uprchne posléz i sobě,

vybuchne v nesčetně atomů,

v protony, v elektrony a v prvky,

mizí pak všemi směry...

Snad jednou vrátí se odněkud na svět