OKAMŽIK.

Takové jarní odpoledne

je jako pouhý okamžik,

jak motýl, který na květ sedne

a prostorem zas letí v mžik,

jak skřivánkova píseň v poli,

jež tryskne a hned dohlaholí –

tak s námi je to, moje milá,

a budiž za to nebi dík.

Ta láska, která nešediví

a nezná unavení chvil,

ta v lidském srdci koná divy

a stále ukazuje cíl,

nádherná, krásná, věčně nová,

vždy svěží pel v svém božstvu chová

a člověk sní vždy marně, aby

jí jednou celou uchvátil.

Slož v mosaiku ty chvíle všecky

a poznáš, že to celý věk –

tak milý, jako úsměv dětský,

tak moudrý, jako nadčlověk –

to proto, že jsme všecko dali

a bez výhrady milovali

pro lásku samu, v níž je skrytý

jed smrti, jako žití lék.