Okna...

Má okna do modré se otvírají výše

nad spoustu střech, jak ze skal nebetyčné skrýše,

nad zmatek říms, vikýřů oči přimhouřené,

komíny skrčené, uličky zakřivené –

do klidu věží, proměnlivých oblak, hvězd,

do zahrad zamyšlených, poloskrytých cest,

do samot srdcí, která sotva poslouchají

hluk města dole – příboj jezer vzdálených,

jež v údolích sní v barvách luzně zelených.

Samoty nedotknuté, záhadné, vás tají

opona těžká, bezpečná z lilií rudých,

královský baldachýn bílených stropů chudých.

Jste nepřístupné, žárlivé a divně krásné,

ó kalich rudých vín, krvavé slunce hasne!

Vdychuji volnost prostoru jsouc neviděna:

jdou noci černých ploch a žlutých výkřiků,

motýlů vášnivých, mlčících zvonů. Stěna

mé poustevny se šíří v háje snivých slavíků

a v moře zázraků. Stříbrný půlměsíc!

Až zvony promluví, Ty vejdeš – Jediný,

dotkneš se záclony. Já v bílých mdlobách sníc

tě očekávám v záplavě podivně jasné.

Ó kalich rudých vín – krvavé slunce hasne! – –

– – Stříbrný půlměsíc.