OKNO (I)

Vše bylo pro ni jako na dlani.

A život její jistě nepromařen.

V ní byla moudrost usměvavých stařen,

v ní bylo prosté zemi oddání.

Do pozdních let svých měla tmavý vlas,

ač pod čepečkem povážlivě seříd’.

Vždy přestavovat chtěla, rovnat, měřit

a všechno měla ráda: dětský hlas,

na římse zobák otevřevší ptáče

a obsypané květy květináče,

paprsek slunce, všeho vznik a vzrůst.

Nebylo strasti, jíž by nepoznala,

než slovo poslední, jež vyšlo z jejích úst,

žert nevinný byl. Po něm dokonala.