OKNO (II)

Tak neviděl jsi život míti rád,

za každý jeho dar takovou vděčnost měla.

Zpět hlavu obracejíc odcházela,

a s jarem snila: Ještě jedenkrát?

A stačilo jí málo, pramálo.

Před dětinností její cítils’ ostych.

Šelmovství vlídné v očích jejích prostých

ve chvíli pohody se usmálo.

A dojímalo tebe náhlé hoře,

jež přišlo nutně jako odliv moře

a kterým oči ty se zarděly:

že slábnou oči, její v světy brána,

že pěti krůčky už je vyčerpána,

že neúnavné ruce zemdlely.