Okno nad oltářem.

Skrz ovál jeho, který hoří zlatem,

se nejdřív slunce první paprsk dívá,

v rej barvám druhých oken čile kývá,

v ně červánek svým rudým šlehne šatem.

A měsíc bledým svojím majestatem

a záře hvězd v něm plná odpočívá,

že řekl bys, tam jistě Bůh se skrývá,

jej halit kadidlo výš stoupá s chvatem.

Níž hroty, kříže, vížky, arabesky

hlavního oltáře se v prales kupí,

bez postav ono, jednobarvé, ryzí

ve chrámu přítmí vrhá samé blesky:

Tak pravdě bližší jest duch, po níž úpí,

až v samém světla veletoku zmizí.