Okno rozkřídlené nestejně,

kde v cizím tichu poutník neusíná dlouho.

Na vápně domu, matně světlém lunou,

ani se nehnou stíny listů kaštanových.

Samo listí šeravé a zachoulené

tráví noc; jen někde zjasněn lupen.

Nehybnost všeho; nehybna i záře.

Utlumený hukot jezu,

snem sordinovaný slap života.

Před zrakem ne tělesným, leč vnitřním,

jemné jitření se budí kolkol,

vzrušily se podstaty všech listů:

to náhlou přítomností její duše,

jež přivanula z dalekého spánku.