OKNO

Když se na život dívám,

se vším v obdivu splývám.

Jako bych kvetl se stromem,

jako bych vzduch byl nad domem,

oknem jsem v každé budově

a lačné srdce hladově

se sytí velkoměstem.

Ulice, mosty potají

v srdci mém se sbíhají,

jsem středem všeho, co žitím víří

a bytost má se mocně šíří,

až posléz’ nevím, čím již jsem,

zda městem nebo člověkem.

Když se pozdě po západu

znaven na lože k snům kladu,

celé město dřímá ve mně

jako dítě v loktech Země