OKNO.

Kolikrát když tak na ně se dívám

a vím, že se neotevře, neotevře

tvé okno –

nevím, co mou to přepadá duši.

Skláním já hlavu, skláním ji přehluboko

a na lidi, na čtvrtku světa si myslím...

Tam za ním, právě tam za ním,

za tvojím oknem

(neboť všechna okna jsou jako okénko u vás)

dnes v noci viděl jsem seděti blázny

a nikdo jim nerozsvítil v mozku,

slyšel jsem sténat nemocné na smrt

a vykoupení nepřicházelo,

hmatal v něm tváře zoufalců,

jichž pranic už, pranic nezachrání –

ach okno, ty nešťastné okno!

A přece se otevře, poněvadž musí,

dnes ještě snad nikoliv, ale až zítra, zítra

tvé okno! –

Vzpřímím se, do výše pohlédnu k tobě...

Ještě tedy nikoliv, nepochovali mládí

a cymbál jeho dál písničkou hučí –!

Jak to, že zadrnčelo náhle tak sklo

u tvého okna –

(jinak proč od práce byla bys vstala)?

Hle, moje lásko, bylo by to tak jednoduché:

kdyby tu bylo vždy porozumění,

jaké mohutné citových výbojů vlny

třásly by to všemi okny,

jaká telegrafie jisker blahodějných

drnčela by zvonky po celém světě

a nakreslila by růži veselých ornamentů

i kolem tebe, ty šťastné a veselé okno –!

A přece když zase tak na ně se dívám

a vím, že se otevře či neotevře

tvé okno,

dobře vím, co v mé je ukryto duši –

láska i porozumění

dneska se vzali a slaví v ní svatbu...

Pijí a hodují, ale výskotu neslyšeti,

tančí, hovoří, ale cymbál jen napolo hučí

(kéž by taková byla i naše svatba!),

pak ženich nevěstu za ruku bere,

naklání k ní se, po vlasech ji hladí,

na práh druh o druha opřen vycházejí

a prostými na tebe zírají zraky:

Ta chvíle! Slunce! jeho polibky na něm!

Okno, ty okno tam ve druhém patře!

Zrcadlo, zrcadélko

pro čahouna přeohromného –!