OKNO.

Popěvek slyším smuteční,

který se těžce z duše mojí tratí.

– Façada šedá, okno barokní,

jež neviděl jsem nikdy otvírati.

A myslím si: snad za ním někdo je,

kdo s marnou touhou s lože na ně zírá.

Snad někdo, kdo už příliš slabý je,

a který proto okna neotvírá...

Pohřební tóny duší mojí zněly,

když v ulici jsem stanul zamyšlený...

Jeptišky ruce okno otevřely.

Jeptišky ruce; tiše, bez ozvěny!

A věděl jsem, že za ním dokonal

milenec vůně, prchající ven...

Já zamyšleně v ulici jsem stál

a v podvědomé touze zíral do oken...