OKNO

V šerý, zimomřivý den

vysílen a ponížen

pobíhal jsem po baráku

jako v pasti hladná myš,

jako bych byl z šedých mraků

vypil všechnu hořkou tíž,

hořkou tíž a hořký jed,

otrávených květů med,

rmutu číš.

Tak si člověk zastůně,

padá, spadne do tůně,

do propasti, do bolesti,

za bol, pod bol, v stínů svět,

odkud nemůže se vznésti

jako pták, jenž ztrácí let,

v louži umáčený pták,

jako zaplavený zrak,

zmrzlý květ.

A tu zrak mi zabloudil

k oknu, kudy svit se lil

jasněji než ostatními;

my tu potopený vrak,

venku svět se znameními

napsanými na soumrak:

samé věci z pohody,

oltář boha úrody,

půdy znak.

Pod oblohou z mlh a chmur

žlutý lán a bílý dvůr

mezi košatými kmeny

semknutými do shody,

pestré kravky, stoh a ženy

s mlékem, chlebem, porody

a pak širá silnice,

po níž tančí střevíce

svobody.

V oku svitlo dětinně,

jako po chmelovině

čeřila se teplá vlna

nervů zvadlou kyticí –

náhle hruď však byla plna,

džbán se potápějící,

stesku, jenž mne stáhl zpět

na dno vraku, v stínů svět

studící.