OKO.

Tam na dně staré studny v tmách

na hradním dvoře v rumu

tam oko sedí, nedosáh’

dna toho nikdo ve prozkumu.

A, pane, dost jich lítlo v hloub

zoufalým skokem ze života!

Trochu se’s nahnul, křivo stoup’,

a už tě stáhlo ke dnu, slota!

Přikryli jícen, trámem v trám

na pevno zahradili v skále,

skulinou však ty vidíš tam

to oko otevřené stále. –

Stařeček ved’ mne, v onen den

pevněji pěstičku mi svíral,

a já jsem dětsky ustrašen

skulinou do propasti zíral.

A vskutku oko blyštivě

zeleným plamem mžiká klamné,

z tmy blíž a blíž jde děsivě

a v hrozbě upírá se na mne.

V propasti propast oko jest –

stařeček k sobě tisk’ mne úže:

„Držet se musíš, držet hvězd,

potom tě ono nepřemůže.“

A já je vídám od těch čas,

odkudsi dívá se a dívá

bezbrvé oko na mne zas,

a za ním tma, tma černá zívá.

Odkudsi hledí, nevím zkad,

ni k jakým servalo by stržím,

jen cítím, že bych v hloub tu pad’.

Však držím se, seč síly, držím.

Sic hvězdy v dálném daleku

své cesty nedosáhle značí,

ale být silným člověku

paprsek jediný z nich stačí.