OKRESNÍ ŽENICH.

Dnes myslí spěji k tobě, „vezdy věrná“,

svým známá nektarem, ó Plzni černá!

Zřím komínů tvých nespočetné davy,

jež utkávají závoj kol tvé hlavy,

mám jasný pocit, noha jak se boří

dnes v mračnech prachu, zítra v bláta moři,

zas tvými sady procházím se v duchu

a němčina tvých dcer mi letí k sluchu;

zde papež Plzně – „Salzmann“ –, v košťat stínu

svůj ztápím jazyk v rajskou chmelovinu,

co v stromořadí blízkém masné krámy

se o požitek pro nos dělí s námi.

Tak často, Plzni, na tvé steré krásy

všech pět mých smyslů rádo vzpomíná si.

I figurky tvé mým se zrakům jeví:

v svých krátkých sukních statné selské děvy,

jež vítězí již svými punčoškami,

i v toaletách skvostných „naše“ dámy,

s jichž kyprých rtíků „der, die, das“ zní směle,

houf věrných dcer a synův Israele,

i pravovárečníci, města květ,

jimž za Rokycany se končí svět.

Však nad všecky ty živěji dnes tane

mi na mysli muž tváři ustarané,

jenž přečasně má v čele brázdy vrásek

a úzkostlivě čítá každý vlásek,

jenž nedávno byl ještě jako buk

a v krátkém čase ztratil všechen tuk,

že zbytečně teď velikou má vestu;

a vše to ze starostí – o nevěstu.

Zřím hubeného toho úředníčka,

jak pod cylindrem, který sebou kývá,

se po náměstí širém procházívá;

vždy sklopena jsou k zemi jeho víčka

a jeho chůze o závod je běh,

než přes to sobě dobře všimne těch,

kdo v sukních trochu lepších kol se mihnou,

ač sotva zraky od země se zdvihnou.

Co dívek potká, všecky zná jich jménem,

i do kapsy jich vidí tatíkům;

ví, co vynáší téhle Olgy dům,

co té zde – Fandě – dostane se věnem,

ví, tam ta dlouhá – slečna Aurelie –

že mnoho po své tetě dědit bude,

jež více již je mrtva nežli žije;

hle, ta zde – Tilda – jako děvče chudé

se šatí jen, však peněz má jak smetí;

to tahle – Mařka – chodí jako kněžna,

však pod atlasem košile je režná,

dost dluhů, asi tucet malých dětí, –

jak zklamal by se člověk snadno v ní!

Nu, vtělený to úřad listovní.

Těch vědomostí finančního stavu

všech otců, matek, strýců, bab a tet

pan Dolný pracně nabyl během let;

snad polovině dívek z toho davu,

jenž denně se tu tísní na chodníku,

již nabídl své srdce, ruku svou

a sladké „ano“ slyšel z mnohých rtíků,

jež úsměvem svým k rajským hodům zvou,

však dosud vždycky v rozhodné té chvíli,

kdy před oltářem již měl pokleknout,

jej z nenadání opustily síly

a růžových se vždycky zhostil pout. – – –

Co zdrželo jej? Co mu stálo v cestě?

Ach, vždycky náhle zvěděl o nevěstě,

jež dostane víc o několik set

než ta, k níž právě chtěl se připoutati.

Tak stalo se, že za několik let

znal podrobně, jak která dívka „platí“

a kterak její pojištěno věno;

však ponenáhlu ztratil kredit všude

a získal sobě lichotivé jméno,

jímž nadepsal jsem tyto řádky chudé.

Již zdálo se, vší naděje že vzdá se

a upustí všech dalších od podniků,

když uslyšel jsem náhle na chodníku –

Však o tom v druhé kapitole zase!

Vždycky rád jsem vídal Plzeňanky švarné

v suknicích těch krátkých, které v zanícení

uvádějí také muže mravokárné,

nad nimiž jen ženy zlobně barvu mění;

vždy se líbily mně hedvábné jich stuhy

barev nejpestřejších, vypůjčených z duhy,

zástěry a šátky, střevíčky jich malé,

nejvíc však můj obdiv budily a k písni

nejednou mne nadchly punčošky, jež tísní

kulaťoučká lýtka krásy neskonalé.

Zlíbal bys ty děvy! Žel, že vedle nich

nevykračují si švarní jonáci

v malebných svých krojích národních,

ale v poloměstských šatech panáci. – – –

Sličná čtenářka se usmívá; již hádá,

na papír proč brk můj neumělý skládá

o venkovských děvách také chvalozpěvy.

Bravo, milostivá, uhodla jste! Nuže:

náhlá zpráva všecky překvapila muže,

Dolný snoubencem že takové je děvy,

na níž v neděli se čtrnáct sukní kupí.

A jak často bývá, také nyní zase

všecka lidská zloba rázem vzbudila se,

každý ženicha jen očerňuje, tupí,

že prý přeběhal dřív celé Křimice*

pátraje, čí zelí největší má hlavy

a která má z děvčat sukní nejvíce.

Ale rázem ztichl hovor vysměvavý,

Plzeň Dolného když vyvolenou zřela;

po jeho šla boku města ulicemi,

provázena žen a mužů zraky všemi,

zdravých, svěžích tváří, ztepilého těla,

plných nožek, jež div netančily v chůzi.

Sotva Dolného si všimli jeho druzi,

jenž se krčil, ztrácel vedle hrdé kněžny;

každý zřel jen dívku, její profil něžný,

pružnou postavu a kypré její tvary,

a co líce prudké polévaly vary,

v srdce všech se plížil pocit závisti – – –

Když jsem po čase se potkal se ženichem,

z jeho pohledu jsem mohl vyčísti

blaženost a pýchu; s lehkým na rtu smíchem

odpovídal chutě na mou gratulaci,

jakou partie ta dala prý mu práci,

že to nejbohatší děvče ze vsi celé,

ruka v rukávě že sice ještě není,

že však jistě bude příští od neděle,

kdy je na křimické pozván posvícení,

o němž zasnoubení má se oslavit. –

A ta chvíle přišla. V nově vyžehleném

cylindru, že na něm přecházel až vid,

na pravici velký prsten s celým jménem,

v nových lakýrkách a v nových nohavicích

za krásného Dolný vyšel dopoledne,

ždaje chvilky slastné, kdy svůj klenot zhlédne

a s ním procházet se bude po Křimicích.

Těšil se, jak bude vyvalovat oči

všecka selská chasa, s nevěstou až svojí

v hospodě, jež celá ověnčena chvojí,

vážně, s elegancí, po městsku si skočí.

Nevím, žaludku jak Dolného se vedlo

při obědě, který trval hodin pět,

kde se nemluvilo, ale za to jedlo,

řemeny že bylo třeba popouštět;

vím jen, jaký dojem v chase způsobil

švihácký šat jeho drahý, z brusu nový,

zvlášť pak cylindr, jenž do očí všem bil. – – –

O tom poslední vám kapitola poví.

Druhého dne z rána rozpustilý smích

rozléhal se těmi ulicemi města,

jimiž ode Křimic nejbližší jde cesta;

obklopen jsa hloučkem učňů pekařských,

kteří noční práce roznášeli plod,

obvyklým svým krokem jako o závod

k domovu se Dolný vracel z posvícení

v zuboženém stavu; jasné světlo denní

smutnou figurku to odhalilo světu:

cylindr, jenž včera v plničkém byl květu

a v nějž největší se jeho naděj kladla,

vypadá jak bašta rozstřílená, padlá,

paže ubožáka v šíř jsou rozepjaty,

přivázány k tyči, z brusu nové šaty

skvrn i děr jsou plny, na zádech pak se mu

klátí obílená tabulka a s ní

velký nápis volá: „Ženich okresní!“

Radost způsobilo obecenstvu všemu,

do dveří když Dolný kopnul domovních

a pak pomalu se bokem ztrácel v nich.

Dlouho před domem pak obecenstvo stálo,

ale nezřelo, co v jeho zdech se dálo,

Dolnému jak jeho hospodyně stará

uvolňuje paže připoutané k tyči,

se zad osudnou jak tabulku mu párá,

při čemž ostrý smích jí skrze zuby syčí;

snad si myslí, že to zasloužený trest

od křimických hochů, kteří neztrpěli,

aby namlsaný měšťák směl jim lézt

do krásného jejich domácího zelí. – – –

Dolný od té doby mocný odpor cítí

proti krátkým sukním přespolního kvítí.