Oldřich.

Oldřich v divé truchlivosti

Trýznil hlavu trampotami,

Tejral srdce nevolností,

Slouhy plašil zamračením.

Darmo dnem y nocý hledal

Pokoje a oddechnutí,

Darmo v blesku jasné slávy,

V rozkoši a veselosti

Mrtvil bouřícýho srdce

Prudkost; srdce zpurnějc tlouklo,

V plesu neměl stání, ani

V poušti utěšené chvíle.

By se z klepet nevrlosti

Vytrhl, vyjel s dvorem slavným

V husté lesy, klátil zvěř, a

Strojil srdcy vyražení.

Y zde syvé mraky jako

Sovy z pustin vyletěly,

Y zde knížeti se zvučné

Vyražení znechutnělo.

Jakby cos ho z lesa hnalo,

Kvapí polem ku potůčku,

Kde co anděl krásná panna

V čisté vodě šaty pere.

S zaražením zastavuje

U panny se kníže, hledí

S potěšením na výmluvný

Pohled, na rozkošné oko.

Ptá se, kudy cesta k Praze

Pocestného vede; dívka

Obraz nevinnosti v rajské

Kráse stojíc ukazuje.

Oldřich diví se, a jasní

Pohled, ouzkost se srdce mu

Padá, vztek se plaší, stání

U Boženy vlídné došel.

Sladký hlas zní v uších, v srdce

Vluzuje se láska, kouzlí

Muži rozkoše a vlasti

V květné budoucnosti štěstí.

Tys můj život, tys mé panno

Potěšení! hlásá kníže

S srdečností rozhorlený

Láskou k dívce zaražené.

Panně studem červená se

Tvář, a slza nevinnosti

Z oka milostného kape,

Outlé panně srdce trne.

Kníže bystrým okem patří

Na šlechetné děvče, v čisté

Kráse, v nelíčeném zmatku

S rozkoší se pase pravě:

„Co se děsýš dívko zlatá!

Muže laskavého, který

Svůjby život s ochotností

Za tvé štěstí obětoval,

Který srdce nevinného

Více sobě nežli zlata,

Více nežli rozkoše a

Slávy všeho světa váží.

Vzhlédni vzhůru dušinko! a

Slib mi u živého Boha,

Že mne věrně milovati,

Že mou ženkou slouti budeš.“

Panna studem klopí oči,

Tváří pomatenou, hlasem

Temným celá na těle se

Třesouc k ženichovi mluví:

„Jakby sprostá dívka mohla

O muže se vznešeného

Pokusyti, nádherné a

Krásné slečně pána vzýti?“

„Což mi panno ušlechtilá

Do hrdosti, do líčené

Krásy? Já sy volím krásu

Čistou s drahou nevinností.

Ty jsy poklad srdce mého,

Y mé duše nezrušená

Krása, u tě můj duch došel

Utišení, život stání.

Jak jsem spatřil tebe, všecky

Ducha truchlivosti zhasly,

Kdežto v bouři ozdobného

Města bleskem slávy rostly.

Nepohrdej mužem věrným,

Který tě co oko v hlavě

Miluje, a svého štěstí

Hledaje tě blažit bude.

Na tvůj rozkaz rozvine se

Sláva, klenoty a zlato

K nohoum tvým se složí, radost

Vykvete co v Božském ráji.“

„O mé srdce tiché pane!

Netoužilo po lahodné

Slávě, nehledalo štěstí

V pokladech a veselosti.

Mne jen srdce upřímnost a

Láska těší, v soukromnosti

S rozmilými přebývajíc

Přátely y sebe blažím.“

Y mne drahá ženo budeš

Blažiti, a po truchlivé

Prácy láskou lichotivou

Sladit chutné veselosti.

Y já zapomenu na blesk

Svodný rodu vznešeného,

Rád y v společnosti milé

Ženy soukromnost sy zvolím,

Kde jen nevinné a čisté

Srdce srdcy upřímnému

Bude strojit vyražení,

Láska lásce stavět ráje;

Kde nám dnové živobytí

Radostného uplynou co

Okamžení, kde se těšíc

Řeknem: Láska k nebi vede.

Přiviň milenko se k muži

Šlechetnému, a rcy: „Y já

Tebe miluji, a s tebou

V rozkoš, s tebou v ouzkost půjdu.“

Panna jako růže krásná

V přívětivé stydlivosti

Vzdychá: Miluji tě! však mne

Láska svatá k otcy vine.

Kdožby poctivého starce,

Který mne co zlato choval,

Srdce šlechtil hlavu jasně,

Nyní v churavosti hleděl,

Kdyby dcera opustila

Pro milého muže otce,

Sobě rozvinujíc štěstí

Starcy ukovala bídu?

„Nestrachuj se dobrá duše

O milého otce; oba

Stařečkovi osladíme

Láskou věku obtížnosti;

Oba jeho požehnáním

Okřejem, a jako Boží

Andělové pocýtíme

Spolu blaženosti pravé.“

Dí, a k srdcy horoucýmu

Tiskne pannu nad svět dražší,

Nad květiny rozkošnější,

Když se panstvo s otcem blíží.

Dcera letí do náručí

Rozmilému otcy, skrývá

Studem ozdobené tváři,

Ach, jak šťastná jsem! mu jeví.

Kníže s jasným okem panstvu

Ukazuje vyvolenou

Pannu, s horlivostí Čechům

Představuje krásnou kněžnu.

Dívka leká se, a panstvo

Plésá; v hlučné slávě kníže

Šťastný rozkoš svou a krásu

Milé vlasti k Praze vede.