Oldřich a Božena.

Víš ty, kde selskou děvici

Vzal kníže za ženu?

Proč Peruc ves, a studnici

Tam zovou Boženu?

Své vlasti neznaje běh,

I jsi-li ty Čech?

K své zvůli Oldra kníže byl

A pro své trampoty

Kdys v troubu lovčí udeřil,

Tu šlechta s holoty

Se hrne z Postoloprt,

I lovec i chrt.

A hurra! honba v lesině,

A z lesa hlučí v plaň,

A knížeti tu v dědině

Se jeví dražší laň.

I jal se v pocitu stáť,

Se diviť a ptáť:

„Hle! peroucí tu děvici

Tam při tom roubení;

O div! v té malé vesnici

Tak pěkné stvoření!

Kdos kvítku v pustině nám,

Jak zváť tebe mám?”

Dí ona: „Slovu Božena.”

A její hled se rděl:

„Ta Božena jest má žena,”

On zase pověděl.

A zeman volně se smál,

Lid v podivu stál.

„O lovče, netrop, kdoskoli,

Si smíchy z prostého,

Jsem dívka veská jakkoli

Však ducha čestného.

Tvůj, Pane, v městě je svět,

Tam květe ti květ.”

„Ho, ho! ty děvo, knížeti

Květ kde chce rozkvětá,

Ty měj mé slovo v paměti,

Bůh zítra více dá.”

Stál zeman do zemi vryt,

Má potěchu lid.

A hurra! honba klopoce

A zmizne v lesině.

O jak se troudí hluboce,

O jak je dívčině!

A zeman jitra se bál,

Však lid jeho přál.

„Ať na hrad choť mi vypraví

Dvůr slušný ústrojně,

A knížecí mi oslaví

Trůn žena důstojně.

Kde květe krása i ctnost,

Tam urozenost.“

A z jitra slyš! tu ve vrata

Cos náhle drnčelo,

A stál tu vůz, i od zlata

Se všecko třpytělo.

I vejde družina k ní

A v úkloně dí:

„Svou kníže velí ústrojně

Choť na hrad vypraviť,

Tvá ctnost a krása důstojně

Má trůn mu oslaviť.

Ctí jako urozenost

On krásu a ctnost.

„Změň choti panská prostý šat

V ten stkvostný zlatohlav,

Však na panovný vezmi hrad

Ten tichý, prostý mrav.

Ten tichý prostoty mrav

Jeť nad zlatohlav.

„Vděj na ty zlaté kadeře

To drahé kamení,

Jest jeho leskot krásy tvé

Jen slabé znamení.

Co s krásou rovnané tvou

Demanty, co jsou?

„Těch perel mírná jasnota

Tvá ňádra ozdobí:

Jim ctnota tvá i dobrota

Se v ceně podobí.

O pro tvou ctnotu a čest

Co perla, co jest?”

Odína dívka v drahý šat

A v perly, kamení,

A vypravena strojně v hrad

Pro trůnu zkrášení.

Tu, ačtě národu vděk,

Vstal zeman i řek’:

„O kníže! chceš ty – právě-li?

Nám kněžnu selku dáť?

Vždyť páni z panstva brávali,

Svůj k svému má se znáť.

Aj, předky v paměti měj,

A zemana dbej!”

„Ha! ty zemanstvo blahové

Měj ve cti rolní rod!

Ze Stádic tvoji vládcové

Svůj vyvodili plod.

I platí krása i ctnost

Co urozenost.

„Či vezmu cizozemkyni,

A v hřívu lepík dám,

Bych zjednal vrahům vůdkyni,

Bič strojil Čechům vám?

Lép kněžnu z národu míť,

Než z ciziny vzíť.”

A ulovené dívčině

Dal kníže korunu,

A byla prostá Čechyně

Hle! sláva na trůnu.

I plésal vysoko lid.

Byl s zemany klid.

Víš nyní, kde tu dívčici

Jal kníže za ženu,

Proč Peruc ves a studnici

Tam zovou Boženu?

Své vlasti poznaje běh,

Tak jedno jsi Čech!