OLDŘICH Z LICHTENBURKA.

Dva nerozvážné panské druhy

měl na sněmu kdys národ náš,

Jan z Dražic jeden slul, a druhý

mstný Bechyně byl Tobiáš.

Ti úplatek už v kapsách měli

a na vzdor věrným Čechům všem,

za krále mocí uvést chtěli

Albrechta německého v zem.

I Volfrámovce podplatili.

Byl napřed zosnován ten pych,

leč v pravý čas a v pravou chvíli

lest Oldřich z Lichtenburka stih’.

Chtěl v Čechách krále s českou krví,

ne toho, Dobš jejž velebil

a z Dražic Jan, kněz v zemi prvý,

jenž s Tobiášem jedno byl.

A Dobeš neměl konce chvály

a mluvil: „Albrecht ctný je muž,

jenž nemá rovna v blízku, v dáli...“

Tu vzkřikne Oldřich: „Ustaň už!“

A jaře k Bechyňskému skočí

a volá: „Rci, maršálku, mluv!

Chceš králem snad’ – hněv zžeh’ mu oči –

„mít škůdce našich Václavův?“

Což není reků prostých hany,

již krví jsou nám mnohem blíž?

dál Rakous jsou-li Korutany,

že Přemyslovny nevidíš?

Či není v Čechách bohatýrů

a v Polsce ducha orlů snad,

že toužíš k sváru místo k míru

roj sršňů nasadit nám v hrad?

Leč Bechyňský v řeč Oldře skáká,

že nechce na lstivý dát svod:

„Tož jděte někam pro sedláka,

když vojvoda vám není vhod!

Tam přímo do Stadic se dejte,

kde českým hnojem voní zem,

a z chlapů krále vyhledejte,

kdo příbuzen je s Přemyslem!“

Tou hanou zlícen Oldřich vstává:

„Ej, nestoudná je tvoje řeč!

Zhyň, kdo lid vrahům zaprodává!“

a v Bechyňského vráží meč.

„Kdo ze zisku vlast do poroby

a záhuby chce lstivě hnát,

je pes, jenž kálí otcův hroby

a hyzdí boží majestát!

Ty, Jene, pak, jenž vlast jak Krista

za třicet dáváš stříbrných,

klid odtud se, než z jasna čista

pár stržíš na památku rýh!

Jsi chytrý sic a podnikavý,

leč ctižádost tvůj hyzdí nach;

kněz jenž se proti lidu staví,

mstné vzpouře zvoní na poplach.

My biskupem a správcem země

dél nechcem’ žádného z vás, věz!

Sem, český lide, svorně ke mně,

kol vlasti vzrostiž mečů les!

Rod český všude králům rovný,

chlap český stejný jako pán.

Buď zdráv choť Anny Přemyslovny,

buď zdráv král Jindřich z Korutan!“