Oleandry.

Ty krásné, svěží oleandry

na renaissančním balkoně

a zlatý odlesk vidím nebes

na polosmyté Madonně.

Ach, dávné časy, kdy ten vonný,

ten růžový mne vábil květ,

a milý koutek osamělý

mi nahrazoval celý svět.

Kus bylo nebe nad mou hlavou

a nad balkonem starý krov,

já viděla jsem jen ty růže

a tesknívala pro domov.

Když smutným tonem kapky deště

padaly v okap rezavý,

já pod kvetoucí oleandry

kouzlila známé postavy.

Když vlaštovky se mihly kolem,

mně bylo taky do letu,

mé děcké srdce tajně, tajně –

jim zachvělo se v odvetu.

Co netušených od té doby

dnů osud napřed’, chvil a změn,

jak mnohý boj je dobojován.

a přežit – skoro zapomněn.

A řeknu – také mnohé štěstí

mi vlítlo přímo do duše,

jak tehdá bych je byla zvala

již v zamlžené předtuše.

Ach, dávné časy! Ve samotě,

když náhle duši teskno jest,

ještě ty svěží oleandry

nad hlavou vidím v růže kvést.