OLIVOVÝ KVĚT.

Kdys v knize veršů žluče plné,

kde svadlé srdce lká a klne,

jsem našel snítku olivy;

list stříbrný, květ bledě žlutý,

na první pohled nedotknutý,

a obé tiše práchniví.

Zda v světě bídy, žluče, hříchu

tak netají se sám a v tichu

květ svaté čisté lásky skryt?

Svět brutálně jde kol a raní,

květ dále šepce: Požehnání!

o vlídnost prosí, o soucit.

A také snad – myšlénko bolná! –

jak olivy květ láska zvolna

juž práchniví, se rozpadá;

vrou sloky žití hořkou žlučí

a v srdcích resignace pučí,

kol zla i smutku nadvláda.

Buď jak buď! – Květ zde ještě dýchá,

sny blaha vypravuje zticha

dech jeho sladce truchlivý...

Jak básně trpkost ono kvítí

tak zmírni hořké sloky žití,

nám lásko, květe olivy!