Olivy v Davanzu

Ač jaro rozžalo v travinách květ

a nohy zve do tanců,

ó, jakou to smutnou pohádku šumějí

olivy v Davanzu!

– Nám s větví viselo – pár to jen let –

tak příšerné ovoce,

že dosud se chvějem hrůznou tou vzpomínkou

do dne i do noce.

Tam kdesi na sever daleko zem,

kde tyrana pod patou

mřel v okovech národ, neměl však odvahy

smést tu tíž proklatou.

Leč když jej tyran pak do války hnal

a vděk měl být – pohana,

ó, ký div, že mnohý z národa přeběhl

zlomit moc tyrana.

Než, běda, některé za boje jal

zas tyran v své zajetí

a dal je pak zvěšet na šíjích oprátky,

našich zde do snětí.

Ó, co teď slyšíte, není jen šum,

jak v listí van zalít by,

to jejich je pozdrav daleké otčině,

pozdrav a modlitby.

To ston je mroucích a kletby to hlas

všem trýzničům národa

a prosba: Nás také si vzpomeňte doma tam,

až přijde svoboda! –

Ač jaro rozžalo v travinách květ

a nohy zve do tanců,

ó, jakou to tklivou pohádku šumějí

olivy v Davanzu!