Oloupená.

Matko vlasti, mně až k pláči,

zle tě zloba stiská;

zármutkem se nebe mračí,

pláčem tone víska;

nikde těchy, nikde síly,

úrodou tvou dravci ztyli

zdaleka i blízka.

Spílali ti, haněli tě,

dříve než tě znali;

po zbojnicku: dravě, lítě

v hlavu tebe ťali;

skvost i řízu zlatotkanou

v pohrdání vrhli stranou,

žezlo z ruky vzali.

Jazyk rvali záštím syti,

řkouce: „Ejhle, němá!“

Srdce z ňader vyrvali ti

díce: „Srdce nemá!“

Slunné oči vypíchali:

„Vizte, slepá,“ zajásali,

„zrakoma oběma!“

Když ti údy porubali,

děli: „Hle, jak chromá!

nemůž‘ dále o krok malý,

vždy a vždy je doma!“ –

Prosta těchy, prosta spásy

žalovati nemohla jsi

ubledlýma rtoma.

Když tě o šat oloupili,

vedli v divém chvatu

ven a děli: „Lide milý,

viz ji prostu šatu!

Žebračka to nestydatá,

sama do záhuby chvátá,

dáváme ji katu!“

Pozor, nepřátelé krutí,

Bůh má divné svody,

z hor vyteče zdrojnou chutí

lék živoucí vody;

pak jak rytíř ve pohádce

vše vrátíme drahé matce;

marné vaše shody.