OLŠE.

Ty olše u vody tak zamlkle se chvějí,

u břehu schouleny se bojí vydechnout –

mně zdá se, že tu sní dnem každým tesklivěji

a ani netuší, že počínají schnout.

Jak panny klášterní tu stojí osaměle

se zrakem širokým a v dálku hledícím,

s břehu se kloníce v ty šeré tůně stmělé

k spuchřelým, tíhnoucím již ke dnu lodicím –

Extasí opity se vrávoravě klátí,

když vítr zavane nad vodou chladnoucí –

a slunce hasnoucí, když vrcholky jich zlatí,

těsnej se zahalí v svá roucha vadnoucí.

Jen v noci měsíčné v nich probudí se cosi –

Snad touha neznámá, snad smutek tušící,

jich těla trouchnící že osud záhy skosí –

a tiše vzlykají v jek splavu hučící.