OLTÁŘ.

Vždy v meziaktí prázdnou na terassu

snít chodím na chvíli, kdy hvězdy mrazné

v noc planou jako v ženy tmavém vlasu

svit démantů. To světlo až v mé prázdné

vždy srdce pálí, úsměv ničí v líci

a v srdci budí jednu píseň zoufající.

Mně chrámem zdá se být to nebe hvězdné,

v něm jako oltář černý do tmy vstává

zjev Hradčan majestátní, v noci bezdné

tam divné stíny zrak můj rozeznává,

a jako smutné svíce u oltáře

tam z hrobů českých králů mystická plá záře.

A vidím, jak před oltářem tím modlí

se český lid v chalupách chudých, bídných,

před oltářem, jejž znesvětil vrah podlý

přemnohou vraždou, kdy pohled hvězd klidných

to smutné jeviště mi ozařuje

a mého bolu moře v novém přílivu je.

Mně je to oltář přesvatý, v němž leží

prach našich králů slzou posvěcený,

a lvové z kamene tu svatosť střeží.

A nad tím oltářem v klid nezměřený

jak bílá hostie v tom měsíc vchází

a zvonů teskný úder srdce moje mrazí.

Jak v prosbě zoufalé dvě spjaté ruce

mostecké věže smutně do tmy planou;

a myslím vždy: to lká kdos v staré muce

zde po staletí pro tu matku štvanou.

Pak noc jde, hvězdy démant v tmavém vlasu,

měsíce světlo padá na terassu.