Olympská svadba. (Zpěv druhý.)

Jak se vězeň – těžkých okovů maje býti vyproštěn –

Dočkati ve hlubokých skrejších kdesi posla nemůže,

Ještoby oznámil mu, že má jemu pouta odemknout:

Tak toužebně čeká ubohý ve kovárně Hefästos.

Vzít na Olymp syna roztomilá přislíbila mátě,

Rozhněvaného opět když naň doma Zevsa udobří.

Ach dlouhou jemu teď hodinou zdá chvíle se každá

Být. „Ve chaloupce jenom kýž pak je mi možno milenku

Mít ztepilou, tady jak rád s ní zůstávati chtělbych,

Jistě netoužila žeť duše má by po sídlu Olympském;

Spěšněji by kladivem těžkým ruka mlátila ještě.

Než – tou marně kojím nadějí se, to býti nemůže;

Afroditě vždyť nelze Olymp na vždycky opustit! –

Navštěvuješ však zřídka nyní ubohého kováře,

Snad si mu nevěrná? – Jak mám to vykládati sobě?

Ta rmoutit mé srdce musí ukrutně pochybnost.“

Chvílku mlčí, s oka sobě utřev slzy dí zase takto:

„Vždyť dokládala se svatě mi však Styxa1) onehdy,

Svému Hefästovi jen že i na věky zůstane věrná.

O, tedy hrůzyplná z hlavy mé myšlénko uprchni! –“

Tak láskou zmořený si Hefästos u vyhně naříkal.

Před chalupou jeho jak těžký vůz přestane chrastit,

Mocně v oheň vrzavým tu měchem hned více nedýmá.

Se vznešeným hostem jak spatří k sobě milenku

Vkráčeti, roztrhanou s hlavy vezme čepičku a mačká,

Ke zdvořilé schromenou nohu rychle si pokloně rovná,

A blažené pak do své dílny Olympšťany vítá.

Ejhle nevěsta letí v náruč sama svému milenci:

„Vždyť třeba více není nám – dí – pokradmo se líbat,

Dobře Hefäste také juž ví o milosti naší Zevs,

Věz, že jenom chvátal proto semnou k tobě na Lemnos;

Nás aby zasnoubil mezi božstvem na věky pevně!“

„Otče milý! – vece překvapený syn – já tebe neznal,

Rač dovolit mi, abych tobě teď ruku vroucně políbil.“

„Jen synu nech, slušnou máš odměnu dostat odemne,

Tys hromové ukoval střely mi k slavnému nedávno

Vítězství. Teď za vděk i Afroditou lepotvářnou

Vezmeš snad?“ – „Mezi božstvem s ní budu nejblaženější!“

Stydlivě vyzná syn se milý, pak takto dokládá:

„Ondy jinák ale si hromovládný Zevse vyhlížel!“

„Vždyť brnění reku více není třeba – řekne otec zas –

Když poraziv pluky nepřátel boj šťastně dokončí:

Takto i já obleknul sem do jiného se roucha,

Kdežto tě mám na Olymp odvážet do zboru přátel.“

Zástěru odvázav si Hefästos skáče radostí,

Bez všech perlíků a kladiv chystá se na cestu.

„O, mejlíš se – volá Zevs – tak tě vzíti nemíním;

Já ve svém chci paláci také hodného kováře

Mít na Olympu, nechat ničehož svévolně tu nesmíš.“

„Rád vyplním tvou vůli – opět syn Zevsovi řekne –

Však mi pověz, kladiva kterak a svůj dostanu měch tam?“

Když se otec zamlčí a neví, mu jak odpovědíti,

„Dobře miláčku drahý! – nevěsta tuť odvece krásná –

Což pak připravený nevidíš vůz státi u dílny?

Všecko pobravše na něj naložit směle můžeme, věř mi.“

Usmáním chválí Hromovládce její radu moudrou.

Rychle chopiv se ženich perlíků ven je vynáší,

Afrodita spanilá na kočár hned všecko ukládá;

Ach nastojte, na něm se jenom měch vtěsnati nechce.

„Což – zase řekne kovář – sobě mám ubožátko počíti?

K potřebě rozřeřavit hmotné kovy bez měchu nelze!“

„Jen neběduj! – zas svého těší nevěsta holečka –

Všecko pobéřem, já poradím jistotně ti dobře:

Tvůj roditel posadit se rozumný může na kozlík,

Sám Zevs když bude řídit, spřež nezvrhneme nikde,

Já do kočáru opět k perlíkům sednu samotná,

Bedlivě tento abych stkvostný ostříhala náklad;

Ty však upevníš měch provazem sobě hezky na záda

A stoupneš za kočár. Taková zdali jest rada moudrá? –“

„O, dcero roztomilá dobrý je to od tebe nápad!“

Tak Kronion potěšen byv dí nevěstě milostné.

Splesklý měch mrští široké si na záda Hefästos,

Připnout Afrodita hřbetové mu peroutky pomáhá.

Spěšně kovář za kočár vyšvihne se dvorně okřídlen,

Se spanilou Zevs nevěstou též sedne na místo

Své, a spěšně kočí veze zasnoubence k Olympu.