Olympská svadba. (Zpěv první.)

Těchto hebounkých již se strun ruko má nedotýkej,

Kdežto hrdin chrabrých o činech sem dosti se napěl!

Smrtníků blažené ni nemá znít více o lásce

Má lyra; prozpěvovat chci bohů o milosti Olympských.

Tvého libozpěvná Erato1) hlasu přej mi ku písni! –

Však struny míti musím! Takových kdež sobě nakoupím,

Ze dřeva ješto dutin by vydávaly zvuk mi nebeský?

Jestli mi přívětivý Hekatos1) lyru sám nepotáhne,

Známo je vám o vaší se radosti, že slušně neozve

Nesmrtní bohové! Pomocí ať přispěje pěvci!

Hrozně dolů vyhozen byv z otcovského paláce,

Skrývati nešťastný se musel v světě dlouho Hefästos.2)

Však se synáčka milá nebyla kdyby ujmula mátě,

Rozlobený hromovým bleskem Zevs1) bylby zabil ho.

Než, mořských u bohyň zaopatřila ochranu tajnou

Héra2) děťátku, a tak hltavý okeán je nepozřel. –

Pěstovalyť Nereídy3) jakýs čas v jeskyni dítě.

V úkrytu tom nemohl božský syn zůstati vezdy,

Míti hlupáka jenom z něho dobrá nechtěla matka;

Mělť pacholík naučit se dobývat sám chleba sobě.

Vybrala častokrát mužovi spícímu peníze

Héra lepá; aby cos doručit jemu mohla potajmo.

Však na něho přemilá nenakládala marně maminka,

Jaktě její muselo třepetat se srdce radostí,

Když se s Olympu1) dolů k němu jednou snesla na Lemnos2)

Soukromně, spatříc přemilého v dílně Hefästa,

An těžkým zde umí již notně tepat perlíkem.

Ach nastojte, žalost střídá tady často radosti:

Tak z oka matce ronil se slzí po tváři potůček,

Když mu podávala do stvrdlé dlaně ručku hebounkou

K líbání: „Nenechám tě tu roztomilý synu dlouho,

Rozhněvaného nyní snad již zase otce udobřím!

Nikdy nebešťana syn takové nerodí se ku práci,

Zasluhuješ, na Olympu také bys místa u nás měl!“

Řeknouc od něho pryč se ubírá zhůru do oblak.

Ještě domů Zevs se z boje ukrutného nevrátil,

Od něho ještě Tyfon1) že nebyl kdes v souboji hrozném

Roztřískán. – Ustavně zatím doma matka přemejšlí,

Jakby nyní ubohé asi s otcem smířila dítě.

Vítěz v tom pravicí zlatoleskné dvéře otevře:

„Teď semnou se raduj – vece – nechtěj teskliti více

Roztomilá choti, již sem mou zase vládu upevnil.

Dlouho honil kolmých po horách sem potvoru mocnou,

Strašlivě ji v pevnou hromové moji třískali šíji,

Přímo utíkala pak z krvavého bojiště na Lemnos,

Když střely poslední sem již skoro marně vyházel.

Spěšně za ní, stopu vyslídiv, hned tamto se pustím,

Na břehu tuť k štěstí k nízké přiběhnu kovárně,

Dobře mi posloužil kladivem svým v této jakýs kluk;

Mocnější ukoval hromové mi na obludu klíny.

Padne Tyfon těmi omráčen, kol zem se otřásá,

Hlínu drtím a prší naň příval hrud mnohočetných.

Můj je za Hesperií1) odpůrce přiklopen Etnou,

Ať řve si tam, řeřavou nechť dáví na věky lávu. – –

Tak ženo upřímná můj boj se šťastně dokončil.

Za hromové má klíny i kluk ten dostati dárek! –

Však co vidím? – Ty slzíš, oči uplakané si utíráš!?

Pověz poklade můj, jakový žel srdce ti svírá?

Někdoli ublížil tobě, máť hned býti pokárán! –“

Pak se lichotně vinouc žena ta slova Zevsovi řekne:

„Manželi můj ucha nakloň k mé žádosti milostně!

Ach již dávno tajím ti, jaký bol v utrobě cítím. –

Dnes co udatný rek si domů se slavně navrátil,

Já že také sem k vítězství dopomohla ti, víš snad;

Známo bylo mně, jaký proti tobě potajmo se chystal

Nepřítel. Přede ním sem v čas dala výstrahu tobě.

Aj zde klečím u nohou tvých, buď k mé prosbě povolný!“

Svou pozdvihna milou Kronion z prachu ženku vykřikne:

„Vždyť pak s manželkou nakládati nechci tyransky!

Proč jako otrokyně před mnou tu padáš a koříš se?

Mluv směle a hned ujištěna buď, že se tvá stane vůle.“

„„Svou ruku dřív mi podej, vyplníš že to, oč tě požádám. –

Teď slyš! – Já zrodila spanilého ti před lety kloučka

A s velikou na rukou sem k tobě ho nesla radostí,

Ach škaredým se okem na to nemluvňátko podívav

Hned si dolů je nohou skopnul nezbedně s Olympu.

Hrozně krvácelo proň tenkrát se srdce mateřské;

Než – to děťátko milé bylo mou lstí předc zachováno.

Zevse! nyní jest vycvičený z něho již věru dělník;

Tvůj je to syn, co koval střely tobě na potvoru těžké!

Manželi můj, slíbil si mu dát za to odměnu božskou:

Svého račiž na Olymp mezi nás tedy vzíti Hefästa,

Pro mzdu malou dole ať nepotí se a déle netejrá.

Může ti perlíkem zde také posloužiti dobře,

Netřeba víc ti na zem hromové pro klíny posílat.

Rozpomeň ach nade ním se – vřeť ve žilách jeho krev tvá!““

Chvíli mlčí Zevs, pak k mluvení svá usta otevře:

„Vyznáním si mě překvapila tvým ženko milostná;

Já byl ujištěn, zvěř kluka dávno že sežrala vodní. –

Teď se státi musí svatě, což sem dříve ti slíbil;

Věř mi, že ten kulhán udělá ale nám mezi božstvem

Špatnou čest. Hrůzou bude před ním všecko utíkat.“

Zaštěbetá teď prostořekou zase Héra hubičkou:

„Což připadá ti! Neboj se, že hanbu budeš z něho míti;

Všecky budou tady Grácie1) naň svým házeti očkem,

Nejspanilejší již ze bohyň proň chřadne milostí.

Této panence lepé když vyznala já to tajemství,

V chyžce nizounké kdes že miláčka svého ukrývám,

Po straně svou prosbou ustavně dorážela na mne. –

O, takovému že jest tvoru – víš – cosi těžko odepřít! –

Mne k němu až doprovázela má přítelkyně jednou;

Často bezemne potom však vkradla se tajně na Lemnos.

Dlouho nemohlať sem pochopit, zove proč mne maminkou,

Jindy její sem bývala jen přítelkyně věrná,

Až pak sem nevěsty milé u Hefästa dopadla.

Měch nevrzal, nebyloť tenkrát ani jiskry ve vyhni,

Kdežto po prstech sem do jeho z ticha vešla kovárny.

Ejhle vidím, okolo krku an labutího drží syn

Svou tu milenku. Puzen byv láskou vroucně ji líbal.

„„Pospolu hezky se vám to sedí na kovadlině dítky,““

Křiknu, a měl si vidět, jak jim se uzarděly líce.

Z ust nebyly v stavu překvapené ubožátka vypustit

Ni slova. Outrpnost muselo s nimi srdce mateřské

Mít. „„Vždyť jest to maminka, jenom nelekejte se,““ řeknu.

Pak mi milenci teprv svou vyznali lásku horoucí. –“

„Když tomu tak jest – Héře opět Zevs řekne radostně –

Tuť na Olymp nejenom že otec sobě vezme synáčka;

Vystrojit ejhle také stkvostnou tady dá mu veselku;

Kdožby neměl spanilou rád v svém příbytku nevěstu?“

Hned zavolá si na posla bohů, jemu takto poroučí:

„Rychlonohý spěš Herme1) nyní mých sezvati přátel

K nám. O, živť jest můj zdařilý syn ještě Hefästos,

Zasnoubil ze všech se bohyň s tou nejspanilejší;

Slušno, bychom si pohejřili teď zde v pospolitosti!

Tak to povíš. A ty ženko milá k ohništi ubeř se,

Chystej pro vznešené hned hosti krmičky lahodné;

Já ale s Afroditou2) ztepilou do kočáru si sednu,

Rychle na Lemnos s ní ke kovárně zarejduji odtud,

Bych syna přestěhoval na Olymp do svého paláce.“

Řekne, a od ženy upřímné z příbytku letí ven. –