Olympská svadba. (Zpěv třetí.)

O, jak v Zevsovu jest na Olympu hlučno paláci!

Švárná hospodyně zde točí se, běhá a poroučí:

Čerstvě vysejpá do hlubokých mis mouku bělounkou,

V pytli co poslala jí přemilá sousedka Deméter1).

Íris2) těsto dělá brzy křehké z ní na koláčky,

Přijde paní tlučeného na prach doň cukru naházet,

Pak krmeným kachnám i husám krky dobře zakroutí,

Břitký nůž pěkným kuřatům do chřtánu zapíchne,

A krocanům hlavy zas sekerou na špalku utíná.

Rychle berou ze jejích to rukou Hory, Grácie, Nymfy1)

A drůbeř pařenou škubají čistotně na prkně.

Od nich hned zase pospíchá k své štoudvi do síně,

Kam dala dříve zatím ryby, poslal jí co Poseidon,2)

Ostrý nůž se opět v studené krvi těchto potápí.

Héra velí. Zkušená je trhá hned Nymfa na díly.

Ve svém háji také střelenou dala Artemis1) laňku,

Této chopí se jiná a nožem s masa kůži oloupá.

Hospodyně snáší rendlíky, pekáče a rožně,

Hrnce a mísy také z misníků všecky vybírá:

Rozdává od ní semotam, cokoliv kdo požádá. –

Zástěrkou pak rozfukovat sama počne oharky,

K ohni co postaveno v hrncích jest, všecko vaří se.

Odtud zas pečených uložit jde na mísy koláčů;

Kdežto zatím si připravují na pekáče kuchařky:

Hřbet jelení, krocany, drůbeř, sele, kejty, zajíce.

Od nich též semotam míchá se omáčka vařečkou,

Rozmanitou tak práci koná všady bedlivě služka. –

Po straně teď věrné dí takto poselkyni Héra:

„Ach děvo má, hodina přiblížila již se polední,

Já tedy slušně nyní sama na stůl všecko uchystám;

Hosty vidím k nám ze všech stran se blížiti s okna,

Svadba také na horu zdali pak jede, běž se podívat.“

Z vrat širokých Íris zlatokřídlá rychle vyběhne,

Hospodyně špinavou zahodí zástěrku do kouta,

Dlouhý stůl brzy jest od ní nádherně vylíčen.

Sotva jenom že přestane pak se v šperky obláčet,

Ještě okem zvědavým zří do hladkého zrcadla,

Již zaklepá kdosi. Vyšňořená směle káže vejíti

Héra. K ní s rodinou vchází hle Poseidon a Hádes.1)

Hospodyně zdvořilá vítá hned Zevsovy bratry,

Dcerky jejich spanilé i ženušky hubičkuje vroucně.

Chvílku jenom štěbetá s nimi, již zase někdo se blíží:

Sám Hermes vede rychlonohý mezi hosty DiÓnu.

Zas proti této běží, líbá ji a ta slova řekne:

„Tamto se poď posadit krásné nevěsty maminko,

Semnou dnes velké si se dočkala jistě radosti!“

Sotva že vychvalovat přítelkyni počne Hefästa,

S Artemidou vchází upřímný brat zase Paion.1)

Ještě se těmto klaní, a v tom se na srdce mateřské

Ares1) uvrhne její, Musy pak v tovaryšstvo hovorné

Přijdou. Hejno po nich přivede přátelstva Deméter,

Usmívá mezi ním se také na ni Pallas Athéne.2)

Tísní teď protlačí se k Héře poselkyně Íris.

„Vstříc – vece – slušno vyjít; nebo chrastí blízko kočár již!“

Rychle hodovníků se dolů hrne naproti tíseň,

Před vraty sobě volí zástup stanoviště diváků. –

Jak veze Zevs ženicha s nevěstou k svému paláci;

Křik po všem se Olympu hrdel rozlehne radostný.

Zařve kočí: „Odstoupněte! ať vjeti teď mohu do vrat,

Netřeba odnášet vám stkvostný nábytek odtud;

Snad zde kovadlinu, měch, perlíky nemáme vyházet?“

Praskna bičem vjede dál, za vozem zase hosti hrnou se.

Kolnu kočímu zatím juž na dvoře Hermes otevřel.

Skládati s Afroditou hned počne kovadlinu Ares,

Těm ze rukou statný popadá ji Poseidon a Hádes,

Od vozu břímě to jim odlítne co pýrko lehounké.

Dlažbu drtí, zpět vystříknou až drobky na božstvo.

Křídla Hefästovi pak hřbetové strejc sloupne Aídes,

A mrštnou pravicí splesklý měch vkydne do kouta.

Bylby kovář ubohý jistotně na zem byl upadnul,

V náruč lásky plná chytila však mátě rozence.

„Nechte raděj teď perlíků ležet a k stolu poďte.

Vždyť snad nám nadělat tady nechcete modřin a boulí?“

Héra to zašvitoří. „Tedy Herme, ty kolnu uzavři!“

Tak Kronion doloživ nahoru své hosty uvádí.

Roztomilá se synem svým matka do síně zaběhne,

Tam ruce ušpiněné věchtem jemu drhne i líce;

Na stole připraveném by nepoškvrnil ubrusy bílé.

Jak nevěstu lepou Ares nahoru chce uvádět,

Zaškaredí umytý se kovář a ode střezu kulhá

Naproti nim. Spanilou hned bratrovi vyrve milenku,

A v tovaryšstvo bohů nesmrtných s ní se ubírá,

První jim Kronion vedlé sebe místo vykáže,

Pak si teprv přátelstvo kolem stolu veškero sedne.

Znát každého nyní z hostů naučí se Hefästos.

Předkládá synovi zdvořilá i nevěstě maminka.

Íris jídla nosí oupravná, víno nalívá

Zas Hermes; kdekoliv třeba, čistý tamť i talíř dá.

Nikdy ženich takových nepožíval ještě lahůdek,

Všecko se doň teď jak do bezedné studně potápí. –

Na zvedeného syna s potěchou zří Héra milostná,

Onde a onde o něm šeptá též pochvalu Nymfa,

Z dítěte Zevs i radost maje takto přede všemi řekne:

„Hrozně že ublížil sem tobě, rozenče mi odpusť!

Já z tovaryšstva bohů tebe bez všeho práva vyvrhnul, –

Zbouřila utrobu mou ach tenkrát nevěra černá.

Vyznávám se, že můj jsi, ručí za to tvé mi chování,

Vždycky nyní očekávej, já že tě zastanu mocně!“

Usta rukou utřev sobě dí zas takto Hefästos:

„Na všelikou již rád zapomínám bídu i ouzkost;

Ženku milou si mi dal, toť za vše je náhrada hojná. –

Však co mi přisliboval si nyní, o to vroucně tě žádám.

Jak si musím tobě postěžovat, poslechni pozorně:

Již jsem nesmrtný okusiv tady nektaru1) slasti,

Věř však, nesmrtnost že mukou by mi jen byla věčnou,

Afroditu kdyby tajně cizí objímala náruč. –

Zdá mi se, utrobu mou hryznout chtěl jakby jakýs červ,

Otče! nedávno mě již popudil k hněvu můj bratr Ares!

Povstana Zevs, krvavých válek bohu ta slova řekne:

„Jestli vydán mi budeš touživ jen skutku po mrzkém,

Styxa se dokládám svatě, mé i ty pomstě neujdeš!“

Sedne si Zevs. Zase takto kovář jme se před všemi říci:

„Sítě musel sem byv jen klouček plést Nereídám,

Často do nich tučné ryby sem v okeánu lovíval,

Teď síť hustookou k lovení též upletu sobě;

Z ní aby vyklouznout lapená mi nemohla rybička:

Bratře pozor dej, ať tě také nezatáhnu do sítě!1)

Někdy lovem kdybych ach takovým měl býti požehnán,

Obětovalbych tak dvornou rybu Zevsovi jistě,

K mébych síti ale dřív všecky Olympšťany sezval!“ –

Přestane jak hovořit, s pláčem jemu řekne ženuška:

„Manželi! jak se takou myšlénkou může zanášet

Tvá duše?! – Usta ti má věčnou ach slíbila věrnost,

Víš, tovaryšstvo bohů že dřív sem opouštěla ráda,

K tobě potajmo dolů mne na Lemnos má noha nesla.

Pomni, milost do tvé hnala že mne kovárny s Olympu!

Myslíš, k tobě nyní juž má ustydla že láska? –

Proč rmoutíš duši mou? – Ach proč neslušně počínáš

Žehrat? – Proč – –“ K mlčení spanilá jí usta uzavrou

Proudy slzí. Šátkem si bělounkým líce utírá

Afrodita, s mužem Ares však znova počne se hádat.

„Herme! suchou nalité okořeň nám víno nepenthou,1)

Ať tady neslušná mezi božstvem přestane váda!“

Zevsova tak poručí manželka, a od něho vůle

Hned vyplní se její. Každý svou číši vyprázdní:

Přestane hluk, víc sváru není, všady klid se navrátí,

Všecko se usmívá jako nemluvňátko na matku,

Když sladkou nakrmí je kaší a s ním si zahrává.

Lépe nyní hostům veselým než dříve pečeňka

Chutná, z koflíků do krků teče rychleji nektar.

V rozmaru aj tu chopí Evterpa1) se píšťaly tenké,

Z ní zvuky kouzedlné se vinou jí líbě tekoucím

Proudem. Strun hebkých se i Paion počne dotýkat:

Déle sedět již možno není ani u stolu hostům,

Srdce se rozveselí každého Olympšťana hudbou Plutonova;

Tuť pokyne Kronion prstem: z prostředka se vezme

Stůl dlouhý, a s číšemi na stranu dá se do kouta.

Poskakujíc hned Terpsichora1) v kolo hosty uvádí:

S Zevsem Héra točí se lepá, a Hefästovi ženku

Dá spanilou Musa. S Amfitritou2) zas skáče Poseidon,

Hádes s Persefonou3); Ares však přijme Athénu.

Vína milovný též Bakchos1) svou číši opustí

Na stole ozdobeném, k plesu jest jemu dána Deméter:

Lovkyni božskou pak ze rukou Musy dostane Hermes.

Podlahy Hor se a Nymf vnadných noha sotva dotýká,

Státi nezůstane též mezi božstvem Grácie žádná.

Dosti se jak veselý unaví zbor, hudba utichne.

Všecko mlčí. – Promluví Kronion tedy ke zboru přátel:

„Vratno, vidím, každému domů že je již třeba jíti,

Nechciť vás zdržovat, v pokoji jděte odpočinout si;

Tobě Hefäste milý s ženkou ale naproti dávám

Byt. Ku pohodlí v něm co je, za věno vezmi rozenče;

Zřídit však ve paláci musíš mém sám si kovárnu!“

Řekne, a rozchází se domů hned božstvo porůznu.

S Afroditou, kam Zevs poručil – též vklouzne Hefästos. –