OMLÁDLO VŠECKO.

Prosvitlo jaro, jemnými barvami údolí láká,

prudký déšť přelét pole, bystřiny divoce lkají.

Poslouchám v háji zpívat prvního šedého ptáka,

mlhavě světlé zlaté páry se nad lesy tkají,

chalupy v pokojném světle se jako mladé zdají.

Omládlo všecko a zvláště břízy na palouku,

sady, jichž ploty rovně k rybníku modrému běží,

sasankami a blatouchy omládlou zřím louku,

kostelní střechu po dešti červenou s bílou věží,

jabloně, kaštany, třešně však nejdřív omládají.

Mladý a křehký je dnešek, že vzpomínky na život včera

jakoby shasly, vše nový jak počít by život mělo;

já jsem též zapomněl třicetileté své práce, která

v úřadě kdesi leží jako mrtvé tělo

v zaprášené rakvi pod papírovými věnci.

Kdybych měl žíti znovu, stárnout bych chtěl tu v kraji

u řemesla, jež zpívá aspoň přírody řečí,

v kovárně u silnice, v mlýně, kde drkotají

podlahy třesoucí se života veselou křečí,

na poli chtěl bych kosit od rána k večeru s ženci.

V selské chalupě chtěl bych z jedné veliké mísy

jísti s čeledí po práci, mzdu svou brát zaslouženou,

a jak obrázek míti rád obličej ženský čísi,

roky ji znát, než bych věřil, že nejlepší je ženou

po panně Marii hned a obraz že její je pravý.

Chtěl bych být stárnoucím chasníkem, ze dřeva krásné věci

drobné jenž krouží a barvami pestrými je zdobí,

vůně dřev různých stromů a keřů je cítit v mé kleci,

jejich vlákna a kůry jsou lesklých broučků hroby

a jak hobluji, pentle jak tropické rostou trávy.

Nový bych život chtěl žíti, jak vše vidím kvésti.

Nové bych žaly chtěl unést a dobrodružství nová,

nové bych troufal si prožít skromné nějaké štěstí,

smrtelnou ránu nějakou nespravedlivého slova,

vším bych chtěl takovou první zeleň vykoupiti.

Z lásky k mrtvým a k živým a k zemi, již beru z jich rukou,

z lásky k lidstvu, jež prožívá krásné své jaro a kruté,

se vší vášnivostí katastrof, prudkých krisí mukou,

z lásky, jež rodí vraždíc co přešlo rozvanuté –

cítím, cítím, že počal jsem nově vnitřně žíti.