ON N’A QUE SOI

Vlas tmavý clonil nejtmavější zrak,

a v hloubku tu já zřídka doved’ zřít.

Cit její byl však vždycky milý tak,

že v půlnoci té možno bylo žít –

víc než-li žít! Ji milovat,

v ní utonout a z jitra pro ni lkát...

Má drahá, vzpomeň na mne dnes:

Jak já tě míval rád! –

Ký milosrdný bůh však dnes tě se mnou sved’,

že chvíli zřel jsem tě a líbal naposled?

Jde smutná chvíle ta,

jež lásku nesdílí.

Proč soucit rozkvétá,

když jsme ho nesili?

Řeč jeho byla líbeznější všech,

jež bavily kdys duši umdlenou.

I vlastní bolest dal’s mu na posměch,

s ním rád jsem kráčel cestou ztracenou.

V před šli jsme tak a zábavou

nám byla rudá záře nad hlavou,

když mosty plály do noci

zlou výzvou, krvavou. –

Ký milosrdný bůh však dnes mu oči zved’,

by nad mou bídou mhouřil dnes je naposled?

Jde smutná chvíle ta,

v níž srdce zakvílí.

Proč záští rozkvétá,

jež my jsme tajili?

Pak večer můj se náhle připlazil,

že sotva dechu nabrati jsem moh’.

Najednou kles’ jsem, hříčka cizích sil –

naposled marně heroický hoch!

V zrcadlo zřím. Proč jen jsi pad’?

Já celý svět chtěl upřímně mít rád.

A celý svět – se smál a smál.

Cítíš mé duše chlad?

Ký milosrdný bůh mou duši nahou shléd’,

že volně v kráse své dnes žila naposled?

Jde smutná chvíle ta,

v níž ráj jsme ztratili:

Proč víra nezkvétá,

o níž jsme prosili?

V podivném ohni slunce zapadá...

Už noční chlad tak zřídka uspává –!

Odkud se vzala cizí nadvláda,

jíž nestačí ni daň má krvavá?

Co ještě chceš? – se světa ptám.

Mám otročit tvým záhadám?

K přísaze zvedám ruku svou:

Teď půjdu – sám!

Ký milosrdný bůh však všel to teď v můj svět,

v němž vlastní prostota mne klame naposled?

Však přijde chvíle ta,

po níž jsme toužili!

Má růže rozkvete,

i když ji zlomili...