On třtinu nalomenou nezlomil...

Že ano – cestou šla’s, kol plály bílé květy,

ve vůni jabloní jsi cestou kráčela –?

Pak, víš, had s korunkou ti blýsknul mezi kvítím,

tys po něm sáhnula a on tě uštknul, viď...?

Zvon plakal krajinou – Že ano? Slzela jsi –

Má duše nebohá, proč jsi se zachvěla?

Stín světlý zlekal tě, jenž alejí se vznes’?

(Byl měsíc mlhou spjat a ticho spalo v lese.

A tys tak sama šla, tak sama v pološeru...)

A Stín ten neznámý, jejž pouze tušila’s,

se sklenul před tebou a naplnil tě vůní...

Víš, to byl světlý Bůh... On třtiny nezlomil

a když se skláněla, On podchytil ji v pádu –

Ó, proč jen chvěla se’s, když Stín ten kráčel k tobě...?