Ona.

Do mých bludných cest

– nevím, jak to vše je –

náhle kdosi leje

tichou záři hvězd.

Jak vše bylo, nevím, –

leč v tom oku děvím

tolik lásky jest.

Ona – jak to říc’?

ona má mne ráda,

co mne tíží, hádá

nad mou knihou sníc,

plní moji duši

a v života hluši

s láskou jde mi vstříc.

Odkud já ji znám,

kdybych ptal se snivý, –

nevím. V naše nivy

zkad jde jaro k nám?

Přišla, je tu u mne,

jasní sny mé dumné,

leje záři tam.

Tázán řeknu hned:

snů má plnou hlavu,

chodí do ústavu,

je jí šestnáct let –

a jak krásná jesti!

Je to moje štěstí,

celičký můj svět.

Jaký o tom spor?

Je to dítě malé,

láskou velké ale,

ve všem všudy vzor.

Hle, to ona: to je

potěšení moje,

to můj šotek z hor.