ONDRÁČ.

Vít Ondráč, soused náš, na statku hospodařil,

jejž koupil praděd Jan, kde děd i otec žil.

Zlý přišel kdysi host: let dílo požár zmařil.

Vít Ondráč, soused náš, grunt nový postavil.

Choť mladou pojal Vít, by vše s ním rozdělila,

jak dobré, tak i zlé, – by rod se zachoval.

Když zemřela, Vít řekl: „Vůle boží byla“;

a v práci úsilné zapomněl na svůj žal.

Tři syny Ondráč měl. Tři syny pokosila

smrt v jeden krátký rok, tři syny v květu let.

Tu hořce zaplakal. – Leč stejně tam, kde sila

dnů pozdních naděje, sít bude sirý kmet.

Rád hledím za tebou, když po úhoru stráně

jdeš brázdou mlčeliv a schýlen za radlem,

a cítím, Ondráči, žes jeden z hrdin Páně,

jichž věrné ruce Bůh mou rodnou svěřil zem.