Ondráš

Po horách chodil – v roklinách skal

a v nuzných chalupách úkryty míval,

s vojáky rval se, boháčům bral,

horalům dával, hýřil a zpíval

z Janovic Ondráš...

Tak vždycky žije zbojnický rek...

snědý a šlechetný, zpupný a snivý,

darmo byl žárlivý hraběte vztek,

z nástrahy prchá kouzlem a divy

z Janovic Ondráš...

Pak jednou v sviadnovské hospodě zdvih’

kamarád obušek – výkřik a rána –

pro náhlé zmámení, děvuchy smích

hlavička zrudla silného pána

zpod Lysé hory...

Ondráši, hrdino bezkydských hor,

jak snadno zhynout v hodině jedné!

Velmože mohl spálit tvůj vzdor,

a tvoje konce tak bědné, tak bědné

pro ženský úsměv...

...Jak je to dávno – zboje i krev!

Hory jsou tiché, děvčátko zpívá

na horské stráni... Slabounký zpěv

pramínkem tenkým s úbočí splývá:

„Ondráš, Ondráš, dobře sobě rozvaž,

dobře sobě rozvaž, keru cestu iť maš...“