ONĚGIN ANNO DOMINI MCMII.

Má Taťana mi psala včera

– ó byl to dopis naivní! –,

jak vzpomíná vždy za večera

a o jakémsi zraku sní...

Jak touží vždy, když topol šumí

a po údolí táhne stín,

jak vždy se chvěje v její dumy

jen jedno jméno – Oněgin...

Má Taťana mi včera psala:

„mou láskou věčně buďte jist,

já hrdost svou Vám v oběť dala...“

Oh, kterak směšný je ten list!

Mám psát jí ironické psaní

za její řádky srdečné,

že nemyslil jsem nikdy na ni,

že vše to bylo zbytečné;

Že pro mne v lásce klidu není

– mám příliš pusto ve duši –

a v konec dát jí naučení,

co pro dívku se nesluší..?

A což ten básník elegický,

proč k urážce se svésti dal? –

jen nebýt líný jako vždycky,

jak s chutí bych ho potrestal!

Leč takto? Co s ním? V svaté zlosti

mám zatvrdit se docela

a pro urážku bez milosti

mu vehnat kulku do těla?

Toť příliš hloupé, k uzívání!

O jeho krev přec nestojím –

mít s úřady pak oplétání

a hádky se svým svědomím!

Ne, shovívavým k němu budu,

jeť příliš málo do světa;

Sám pozná kdysi k svému trudu,

že Olga byla koketa.

A Taťana? Chci moudře vzíti,

co samo k mým se sklání rtům –

v tom skryt je celý problém žití,

a jinak jednat – absurdum.

Oh, nuda! Je to hrozně všední,

leč nebylo to vinou mou –

A jednou Lenský kleknuv před ní,

si vezme Taňu svedenou....