ONĚGIN ČILI ZÁVORKOVĚJŠÍ BALADA (II.)

Oněgin dále obligátně bledl

(v tom tušil ovšem pravou noblesu).

S Taťanou osud po letech ho svedl

ve hlavním městě, někde na plesu.

To děvče snivé, dobré, roztoužené

šlo přesnou cestou čestných našich dcer.

Choť knížecí – zda ona zapomene?

To není v slohu balladických sfer.

Se spleenem v srdci, bledý obligátně,

stál Oněgin, chut neměl do tance.

Zřel Taťanu tu (vypovím vše chvatně),

po boku španělského vyslance.

V tom ovzduší ho mocně láska jala

(sám kníže choť je spolu představí!).

Ve starém stylu touha jeho vzplála

(bled’ při tom víc, jsa stále dumavý).

Na konec k Taťaně vnik’ do komnaty

(odvážným pouze přeje Štěstěna!),

našel ji v slzách, nadějí zas jatý,

žel, její ctnost je příliš kamenná.

Pohnutím (ovšem) hlas jí málem uváz’

(ta situace vždycky bolestnou):

„Já milovala a já miluji vás,

zůstanu ale ženou počestnou!“

Kdo chce, ať věří, Puškin to tak říká

(jediný pramen historie té).

A do komnaty seriósně vniká

nenový effekt zjevu knížete.

V příběhu onom napsáno je takto

(rek obligátně dále bledne ti!),

já řek’ bych o tom: dolus inest facto –

balladu kdybych nepsal pro děti!