ONĚGINSKÝ KUPLET (1)

Byl jednou jeden, jmeno zamlčíme –

snad že se pánu trochu zavděčíme –

ten nebyl stár a nebyl mlád,

desítku měl tak na tříkrát,

však sám pokládal líné svoje kosti

za zestárlé již – z blaseovanosti.

Vy díte: V bohatství snad narozenu

a v měkkém voze v svět pak vezenu

snad na vše choutky zlato stačilo,

jím skoupil všechno, co se ráčilo,

jím skoupil, hošík ještě holobradý,

již nejspíš všechněch našich ženštin vnady –

a přemilovav, přepiv, přejed sebe

má všeho na světě již širém dost,

a uplativ již napřed sobě nebe

i tam již bude přesycený host!?

I pánbůh zachraň! Vyšel z hluboka,

tak z plna středu pracovnické třídy,

svým rodičům jak by pad ze oka –

jak oni zkusil mlád již dosti bídy;

nesměle zíral na svět jeho zrak,

záplata byla mládí jeho znak,

a aby všeho dostal, otec drahý

rákoskou bujnější mu splácel snahy.

Tak mezi pohlavky a z vody polívkou

rozkvétal krásně až po gramatiku,

i v gramatice ještě podle otcův zvyku

bos chodě po ulici s konývkou,

až v syntaxi chození pro vodu

konečně za své vzalo z vyšších důvodů.

Co student nebyl první hvězdou právě,

sto cizích věcí vězelo vždy v hlavě,

němčinou jako my se rozmučil,

latině učil se, nedoučil,

měl eminencí dost, též dvojek do sytosti,

a dostudovav velké k své radosti

nic sice nevěděl, však věděl, že ví dosti.

Pak? Nu že pak byl již svým pánem vlastním

a dělal ledacos, i u markérův dluhy.

Na kulečníku vůbec velešťastným

znal všechny hry a her těch všechny druhy;

však mimo kulečník svůj nad vše drahý

měl také ještě jiné leckdy snahy,

byl ledačím a zkoušel ledačeho,

kdy nebyla výdatna činnost jeho,

nelámal sobě zbytečně snad hlavy

a po měsíce třeba pojídal jen kávy.

Konečně, náhodou – jak se již stává,

že šťastný okamžik myšlénku dává –

rozhodl se u zápalu přesvatém,

že povolání jeho: býti literátem.

A byl jím! Psal, co psal, tož velkou bylo ctností,

že základem mu prací vlastní zkušenosti!

Psal o chudobě nebohého lidu

a přitom kreslil vlastní svoji bídu;

psal o hlouposti, všeho zlého zdroji,

a přitom myslil nevzdělanost svoji,

a z trpkosti, již v sobě byl nastřádal,

morálně rozhořčené básně krásně spřádal.

Výsledek jeho brzy dosti valný

a práli: aj to talent dost originálný, –

vždyť můžeš jakoukoliv a jakkoliv piskat,

netěžko věru u nás trochu jmena ziskat!

Teď tedy také již, co sláva jesti, věděl

– na lásku beztoho již s přesycením hleděl –

a zbývalo jen, chuda ze zátiší

se nějak podívat na sféry vyšší.

Aj komu jednou slunko záda hřeje,

svět celý mu co vyvolenci přeje,

a „rek“ náš mimo nadání a mentem

stal divadelním se tu recensentem.

Před světem z prken, na němž za pár grošů

král, žebrák, ctnost i darebáctví hraje,

duch vnímavý jak parou rychle zraje;

nepovznese se sice k výši Krkonošů,

nevyhloubá se sice k dnu zlatému,

však každý něco najde duchu svému,

a každý něco moudrosti zachytí,

duch sytí se, až se i zde přesytí!

Umělci s mužíkem přátelsky zacházeli

a umělkyně, když ho napadly,

ho milerády k sobě sprovázely,

Kdož neomluví mého chuděru,

že nové vnady přec zas povadly,

a lhostejně on z svého parteru

že na svět se co komedii dívá,

při nejstrašnějších dějech volně zívá,

že divadelním králům slova víc nevěří,

že divadelní ctnost dle zkušenosti měří,

že lhostejně i po lóžích již hledí,

v nichž u výboru vzorném fádně sedí

krás ženských sněm, slečinky, svůdné paní,

na něž zvlášť s galerie pěkné podívání?!

A při tom všem – já nechci říct, že zlenil,

však přece jakž takž dosti zpohodlenil.

Psal jenom to, co pro chléb psáti musil –

vždyť literátství všestranně již zkusil,

a ze zdvořilosti k recensentu

přec ještě leckdo mluvíval o „talentu“.

Dřív mysleli po českých kruzích všude,

že z něho čacký „rytíř ducha“ bude,

teď rytíř ducha seděl v županu

a v glorii morálních půlpánů.

Zlenilo ducha bujné žilobití,

bez starostí o dálší budoucnost

byl spokojen, že má tak živobytí,

že krejčí čeká – neznaná dřív ctnost!

on zkrátka žil a šlo mu dobře k duhu –

a blaseovanost má mnoho druhů!