ONĚGINSKÝ KUPLET (2)

Je právě „Carlos“, báseň Schillerova,

jež stejně nesmyslu a krásy v sobě chová,

a Carlos klečí před matinkou právě

vzdor bílým trikům v porosené trávě, –

ten Carlos vůbec stále věčně klečí

a o lásce jak vilný Háfiz mečí!

A královna, dost hezká mladá žena,

má zřejmou radost synka z povedena;

chce, nechce, zas chce, achach nesmí ale,

víc nežli hříchu báti se jest krále, –

a Carlos zoufale se k ženě dívá –

a rek náš zoufale v parteru zívá,

a dí: „Máš hezkou uniformu, milý hochu,

však na Carlosa jsi již tlustý trochu,

či tak – hlele – již zase výrok hluchý, –

jak by princ Carlos musil býti suchý,

suchota sluší na Posu jen, svobodného ducha,

vždyť sama svoboda je posud ažaž hanba sucha!“

A pomalounku lorgnon k výši zvedá

po lóžích, galeriích – lidi hledá.

„Hlele jak kolem železné tam mříže

koketnost černooká věnce víže;

tam má svou kolonii sbor náš mladohlasý,

a vrtí se to jako neposední ďasi.

Aj ďáble, – slečna Málka – náš pan oboista

ji nechal sedět, slečna dozajista

si zase jiného teď vyhlíží!

Nu teď to jde bez velkých obtíží,

a nechme jí tu nade světem radost

se v černém očku podle chutě mihat,

zakrátko zmizí lesk, hlas, krása, mladost,

a zbudeš v chóru jen, když umění

se dramatické dobře ocení,

že totiž umíš jednu ruku zdvihat.“

A lorgnon sklouzne: „To je krků, to je hlaviček,

a krásných oček, pusných hubiček, –

žeť se do divadelní lóže vejdou! –

A svornost ta! – Jak když se kočky sejdou!

Jak je ta tragická dnes rozpustilá,

a naivní zas jak by tam jedu pila, –

teď obrátil se ke mně zrak ten lepý –

nu spánembohem! – pršte, pršte, klepy!“

A lorgnon klouže dál přes pestré hlavy –

„Mne prázdná česká lóž víc nežli plná baví!

Tam vesním sobě obecenstvo budoucnosti

a ve snu mohu všechny dát mu ctnosti, –

duch bystrý, šatů skvost i elegantní nosy –

již slyším bankéřovu dcerku, jak tu prosí:

Kup lóži v českém, prosím, tatínku,

vždyť vidíš rád se skvíti maminku,

a kdeže mohu zřít a zřena býti jinde, –

o prosím, tatínku, dej německému kvinde!

A tatínek posílá lokaje –“

Vtom lorgnon sklouz zas dál – „Vida, vloni dítko

a letos krásné již až k zulíbání kvítko, –

jakž dívčí krása rychle vyzraje!