ONĚGINSKÝ KUPLET ([3] ZNÁMÉ NEZNÁMÉ)

Tys bohata a mladistva

a celý svět se klaní Tobě –

a já tu stojím opodál

v své trpké, svíravé chudobě.

A nevýslovné ouzkosti

víc ještě vzdáliti se strojím –

mru touhou po Tvém pohledu,

a přec se zraku Tvého bojím!

Tvůj život – ranní budítko,

můj je již zvon polední,

Tvá láska – první láska je

a má je již poslední.

A v prsou mých prorocký zvuk

hluboký, bolný hučí,

že se ten ranní zvonek jen

kratičké písni učí!

Jen mudrujte a rozkládejte

a kývejte svou moudrou hlavou,

vždyť sám již cítím, s láskou mou víc

že nechodí to cestou pravou.

Což může ale země za to,

že ročně nové jaro rodí?

A může mužné srdce za to,

že žebrajíc za děckem chodí?

Je mně, jak bych z každičkých úst

již slyšel zachechtání,

jak by se celý zlý ten svět

smál mému milování;

a ve jizlivém smíchu tom

tvář moje studem plane –

ach bože, i po tváři Tvé

stud palný v slzách kane!

Dřív z chudoby jsem pýchu měl,

teď myslím, že mám vinu,

vždyť do nebe bych vejít směl,

tu kdybych neměl vinu!

Ba chud jsem, přec bych mohl dát

Ti skvostnou, pyšnou lásku –

ach láskou bohat, přebohat

přec žebrám zde o lásku.

Ach skutečnosti zlá a zlá,

což jsi mně opatřila hoře,

že svírá se již hoře to

nad láskou mou jak hlubné moře!

Jakž možno z moře hlubiny

kdys jasně zříti moje nebe,

jak možno vlhkou rouškou tou

zřít moje slunce, zříti Tebe!

Jen jednou chci Tě políbit

a přitisknout Tě k sobě,

pak buď nebohé srdce mé

v mém těle zas jak v hrobě.

Jen jednou chci na prsou svých

Tvé živé cítit skráně,

pak s Tebou budiž štěstí jen

a se mnou vůle páně.

Sevřela srdce předtucha,

jak když se zmije stočí,

je mně, jak smrt by hleděla

z Tvých – ach tak krásných očí.

Nechť však mně láska ustele

předčasně na hřbitově –

musíš, když již ne na prsou

kvést aspoň na mém rově.