ONI.

Zhrdali pravdou a věřili v lež.

Zbožnili moc a smáli se právu.

Z lebek a hnátů si vztyčili věž

plemene pánů na větší slávu.

Hůl ctili a pěst a otrocky vždy

se klaněli ohně a železa síle.

Sloužili Zlu. A teď hrozí se mzdy,

dělníci horliví o temném díle.

Svět zepsuli v žalář a dali mu řád

krutosti, zvůle a pýchy a zlosti.

Teď, pokrytci, na bílé beránky hrát

by si chtěli a lísat se k Prozřetelnosti.

Zpupní a hrabiví, hloupí a zlí,

vlást světu že budou, se chvástali kdysi.

Teď třesou se v děrách, kam zalezly

ty zbabělé myši, ty odporné krysy.

Teď třesou se, bouře už slyšíce řev,

ti, svévolně vítr kdo sili a sili.

Teď vědí, jak chutnají slzy a krev,

kdo smáli se, dokud jen druzí je pili.

Kdo smáli se, sousedův pleníce dvůr,

a smáli se, z rodné když líchy ho hnali,

a ještě se smáli, Ó stvůry všech stvůr,

když mučili děti a popravovali.

Dlouho se smáli. Teď přešel je smích

a na srdce studená hrůza jim sedá.

Leč zatím již, zváživši vinu a hřích,

meč plamenný bohyně k úderu zvedá.

Zříceninami honosných měst

jak bezdomí psi se teď o hladu plíží.

I ve spánku děsí je zaťatá pěst

odplaty přísné, jež blíží se, blíží.

Hrozí se trestu a bojí se ztrát

a často už do hlav se zoufale tlukou.

Kdy však – a budou se vůbec kdy bát

svých, nevinnou krví zbrocených rukou?

Čerň vlhkých oranisk, modř dálek zšeřelá,

kde k nebi žalují ty lesy zplundrované;

a měkkost lichotná i zeleň nesmělá

těch lánů hedvábných, kde klíčí žitko rané.

Zde pod keř usedl si oráč k svačině,

k zemi se zahleděl a přemítati jme se.

Je zrno v bezpečí v tom klínu matčině

a pole bohdá nám už Němec neodnese.

Na drnu travnatém již rosné kapky schnou,

jak slunce dubnové se valí modrou bání.

A Jíra-chalupník zas rukou mozolnou

se opřel o kleče a kravky popohání.

Ví, sám že úrodu již bude sklízeti,

že jeho bude zas, co horký pot ho stálo;

ví, že už odvléci ji nedá zvířeti,

jež po šest hrozných let jak upír krev nám ssálo.

Kéž požehnána jest a hojná! Zbude snad

i skýva pro toho, kdo pro něj písně skládal,

kdo věřit učil ho a nikdy nezoufat,

kdo dal mu vše, co měl, a nemnoho jen žádal.

Leč jiných písní pln snad bude nový svět

a k pěvci zašlých let už nebude se znáti...

Jak slunce, skrze mrak jež blesklo naposled,

i tehdy nesmírná jej radost bude hřáti –:

že po těch lučinách, zkad vod zní rozhovor,

i v sadě rašícím, kde stkví se jara kvítí,

že po těch skalinách, kde dumný šumí bor,

řeč otců posvátná již navždy bude zníti –

ta řeč, jíž věren byl, ta řeč, již miloval,

v níž spřádal dumy své a z níž své verše koval,

již jako drahokam vždy brousil, piloval

a jako zornici svých očí opatroval.