ONI A MY

Na Landeku v Rothschilda smrkových lesích

to poháry zvoní a sní se o plesích,

tam život jak bzučení dalekých zní os,

sem táhne se Ostrava, Hrušov i Přívoz,

sem z Lipiny, z Bašky a z Místka i z Frydku,

kdo naším je vrahem, jak roj táhne skřítků,

zde dýchá se lépe, zde není svět úzký,

dvé orlů se líbe, ten z Beskyd a pruský.

Pod Landekem, cinkot kde pohárů hřímá,

to Ostrava kypí a hučí a dýmá,

tam ve vlhkých štolách, co podbity koly,

my na boku ležíme, tešeme v doly,

a kahany zapjaté svítí do tmy.

Až do štoly pýcha při pohárech zvoní,

– (smět sekerou na ni a motykou po ní) –

tak nad zemí oni a pod zemí my.

Pod Lipinou, v Bašce, kde do noci září

vysoké pece, kov žárný se vaří,

kde ve rty a v oči nám ohně se vpily,

jak zlobivé zmije se nadmuly žíly,

kde holá jsou prsa a holé jsou údy,

my zaliti potem v kov bušíme rudý;

když překypí ocel, pod ohnivou ranou

chlop vydychl vposled – a stranou s ním, stranou –

máš za jeden život hned životy čtyry,

když v beskydské chýši krb vyhasne sirý...

Však v paláci panském to sladce se sní,

tak ve chládku oni a v plameni my.

Jsme v horách, tož k žití jsou dány ty hory,

jsme v lesích, tož k žití jsou jenom ty bory,

tak Boží je zákon, jejž cítil by v duši,

kdo trochu má studu: jsou pánové hluší?

Nám pobrali školy, nám pobrali chrámy,

řeč cizí a surová fičí nad námi,

jsou z Modré a z Polské a z dunajské strany

jak kobylek davy na chudobné lány,

a každý nás do tváře udeřit smí,

jsou pánové oni a rabové my.

Až jednou, ach jednou, den odplaty vzejde:

kdy ohnivý chamsin přes Ostravu přejde,

až sazemi černí a plameny žlutí

se zvedneme z dolů, se zvedneme z hutí,

se zdvihneme v dlouhém a jediném muru,

my z Pětvalda, z Hrušova zdvihnem se vzhůru,

– (Bůh s námi půjde jak s korouhví Burů) –

až Ostrava zahoří pochodní rudou

a polehnou, polehnou těšínskou půdou

tož v své krvi oni a v jich krvi my!