OPADAL KVĚTU PEL...

On, otrok rozkoší a nenasycen zcela,

v šat oděn křiklavý, jak čas to nes’,

a ona plnou modní nádherou se stkvěla

na družek vzdor a mnohým na přetřes.

Tak vyšli z domu, galantně jí podal rámě,

splynuli s davem v hlučné ulici

a věděli, že mnozí dívají se na ně,

jim planá radosť vzplála na líci.

Cos švitorně jí šeptal stále v tichu,

vstříc ona dětským umem šveholí,

šli v odiv důvěřivi, plni slov a smíchu,

až posléz vešli zkvetlých do polí.

Tam s duší zatajenou honili se travou,

trhali květy, jimiž plála mez,

a ve lži věřili – moderní děti – pravou

že lásku čistou snad přec najdou kdes.