Opat Jarloch.

Z kruté seči na Znojemsku

vybaviv se ve zdraví

milevský pan Jiří do Čech

navrátil se z Moravy,

odhodlán, že na svém statku

po přestálém vojny zmatku

klášter Bohu vystaví.

Nejdřív zašel do Želiva

na poradu s opatem:

„Rád bych nový klášter vyzdvih’

na svém zboží hvozdnatém,

ale nevím sobě rady,

jak co počít bez závady

v podniku tom přesvatém.“

Opat Ota dobrou radu

Jiřímu dal s radostí:

„Zbuduj klášter, a když zbožím

opatříš jej zadosti,

na služebnost Hospodinu

slušnou část mých bílých synů

v něm co nejdřív uhosti!“

Vrátiv se pan Jiří snažně

k ukojení tužeb svých

stavěl sídlo utěšené

sboru bratří klášterních,

by tu snah a prací čilých,

víry žárné, mravů milých

ohnisko měl český jih.

V pěkný pomník zbožné mysli,

v lepotvárný umu skvost

klášter s chrámem o dvou věžích

z pilných rukou k nebi vzrost’;

v bratří zdar a ke cti Pánu

Jiří jezer, lesů, lánů

zajistil mu přehojnost.

K opatu pak do Želiva

zavítal zas napospěch:

„Vyprav syny v klášter nový,

ať je živo v jeho zdech;

opatem však toho sboru

zvolen budiž bez odporu

svatý muž a dobrý Čech!“

Úsměv plachý jako záblesk

opatovou tváří kmit’:

„Na mou věru! vybíravým

umíš, pane Jiří, být;

mladistvý náš Jarloch pouze

vyhověl by tvojí touze,

tentě Čech a ctnoty štít.“

Svolal opat houfec bratří,

jež byl zvláště vyvolil:

„V Milevsko vás nový klášter

volá jako zářný cíl;

opatem však zvolte sobě,

kdo by k vlasti, řádu zdobě

dobrý Čech a světec byl!“

Zahovořil v davu bratří

stříbrovlasý vážný kmet:

„Na světce i vlastimila

upíráme svorně hled;

jestiť Jarloch mladý, čilý

nad nás všecky způsobilý

pěstiti náš jarý zkvět.“

Velmi pánu milevskému

slovo mužné přišlo vděk,

ale Jarloch mladý věkem

nemálo se volby lek’;

teprv k prosbě vícehlasé,

aby hodnost přijal na se,

zvolení se neodřek’.

Vida, že se všecko daří,

jak si z toho srdce přál,

milevský pán ze Želiva

vesele se domů bral,

by i s lidem, jak se patří,

k uvítání bílých bratří

důstojně se přichystal.

Jako rajské zjevy bratří

ze Želiva přibylí

s prozpěvem a modlitbami

k Milevsku se blížili;

v čele kráčel s tváří smavou,

převyšuje všecky hlavou,

opat Jarloch ztepilý.

Jen pan Jiří slavně uved’

v klášter bílou rodinu,

pevně Jarloch svatou kázeň

ujal v ní v tu hodinu,

že měl na ní příklad skvělý

jihočeský úkraj celý

při všelikém počinu.

Ukázal se Jarloch svatým,

jak pan Jiří tomu chtěl;

sloužil Bohu modlitbami,

krotil tělo, mnoho bděl,

jako slunce blahoplodné

po veškeré zemi rodné

svatostí se mile skvěl.

Osvědčil se také Čechem,

jak to Jiří viděl rád;

vytkl sobě chvalný úkol

kroniku své země psát,

aby dorost příštích časů

měl si z čeho do zápasů

světlo, vznět a sílu brát.