Opatovická legenda. (I.)

Pan Kolda sedí u džbánu

a na stůl bije pěstí,

a pije zas: „Vem ženy ďas,

juž nikde nemám štěstí!

I kostka jakby opilá

si dělá ze mne blázny,

džbán schýlím níž a brzy již

se šklebí na mne prázdný.

Čím taký život zemana

se od žebráka liší?

Toť žijí líp, mně dí můj vtip,

v Opatovicích mniši.

Žár denní v chládku přestojí

v dřímání při oltáři,

však v noční čas na pravý kvas

se sejdou v refektáři.

Tu mělničiny plná číš

se nikdy nevyprázdní,

tu každý mnich jest žert a smích,

až v sboru píseň zazní.

Od plné číše ani noc,

ni ďas je nevypudí,

až v jitra sklon je zbožný zvon

ku ranní hóře vzbudí.

Tu první opat vyskočí

a mne si z očí spánek,

však jaký chvat, chtěl brevíř brát

a chytil zase džbánek.

Ať všední den, ať neděle,

jim stejně víno svědčí;

jak včera, dnes jsou jeden ples

ku slávě boží větší.

To jsou ti ptáci nebeští,

o nic se nestarají,

a místo sít jen znají pít

a žijí líp než v ráji.

Což abych k nim si zajel dnes?

Vždy viděli mne rádi;

nad nebe skvost jim platí host

a sklepy jejich chladí.

Já kláštera byl přítelem,

když lepší dnové byli;

čas jen se mih’, a z přátel mých

teď dluhy jen mi zbyly!“

Pan Kolda shodil na zem džbán

a sám se k stáji motá;

však jaký žal, co osedlal –

stín herky Don-Quichotta!

Jel přes pole, jel přes louky,

hle, tam se klášter bělá –

den parný byl, a proudem lil

se Koldovi pot s čela.