Opatovická legenda. (II.)

Na prahu kláštera opat sám

s vlídnou jej uvítal tváří:

„Hoj, pane Koldo, vítejte k nám,

toť slavnost teprv se zdaří!

Co klášter založen, dnes je sto let,

uzříte obrazy, vše jeden květ,

oltáře v sta svíček záři!“

S herky své skočil Kolda hned,

rád byl, že přišel v čas pravý,

stisk’ ruku opatu, který jej ved’

chodbami skrz mnichů davy,

a pravil s úsměvem: „Než začnem pít,

slušno jest alespoň na mši jít,

teď právě hrubá se slaví.“

„Kdyby chtěl hrubou mši vzíti sám ďas!“

dí Kolda u sebe v taji,

„po čertech budu tam dlouhý mít čas,

těžká však cesta jest k ráji!“

Usmál se zdvořile a vešel v chrám.

Kytic a věnců a světel plá tam,

zvony zní, varhany hrají.

A byla velká mše, při sám bůh!

věčnost být nemůž’ tak dlouhá,

bez konce zpívání, tak parný vzduch,

a v Koldovi větší vždy touha!

Nejdříve zíval, a potom klel,

z andílků, co jich kol na sloupech zřel,

každý mu mrkvičku strouhá.

Konečně dopěno, dohráno juž,

mnichům se zjasnily tváře,

bubnů je provázel slavnostní tuš

do chládku refektáře.

Pan Kolda vesele k opatu sed’,

plnou číš rázem vyprázdnil hned,

vše viděl v růžové páře.

„Důstojný otče, slyšel jsem –

dík vaší stráži a péči –

máte prý ve sklepích – ďas mne vem,

dám-li co na lidské řeči –

máte prý zazděné poklady kdes,

z celého světa jež satan vám snes’

k boží cti a slávě větší.

Nežádám, otče můj, tajemství snad

abyste vyzradil v bludu,

ni prášek, který by za nehet pad’,

jen prosím, ač rdím se v studu,

poklad váš ukažte na chvilku jen,

vyplňte nejkrasší duše mé sen,

a vždy vám žehnati budu!

Opat se usmíval – vyprázdnil číš:

„To, pane, staré jsou báje!“

Potaji kynul, a v chvíli té již

nová číš před Koldou hraje.

Opat s ním ťukne si, a v jeden ráz

pohár byl vyprázdněn, a v chvíli zas

naplněn po samé kraje.

Koldovy oči v plamenech,

a tvář mu purpurem květe:

„Otče, já slyšel jsem v dětských juž dnech –

že přísaha? – nu jděte –

přísaha sem a přísaha tam,

chcete-li, budu též přísahat vám

mlčení na smrt – co chcete?“

Opat se usmíval – vyprázdnil číš:

„Nu, věřte mi, smyslu v tom není –

chudí jsme mniši jen, života tíž

trávíme v postech a bdění.“

Však pohár nový tu, a v jeden ráz

Kolda jej vyprázdnil, a plný zas

ve mžiku před ním se pění.

„Jednou vás navštívil Karel sám,

chtě vidět poklady vaše;

tři mniši s opatem vedli jej v chrám

před oltář bojácně, plaše,

oči mu vázali – nu, snad to lež –

chcete-li, zavažte oči mi též –

jen vidět chci poklady vaše!“

Opat se usmíval – vyprázdnil číš:

„To, pane, legenda stará;

čím starší klášter, tím bují výš,

jak houby po dešti z jara!“

Zas pohár nový tu, a v jeden ráz

Kolda jej vyprázdnil, a plný zas

zlatem svým před Koldou hárá.

Chvílemi začal zas a vypuk’ v smích,

zrak se mu pomalu kalil.

„Zavažte oči!“ Opat se zdvih’,

naposled Koldovi nalil.

Kolda zved’ pohár, k ústům jej nes’,

ten však z mdlé ruky ku zemi kles’,

a Kolda s židle se svalil.

Mniši dva ze zadu pozvedli jej,

dvakrát s ním ve smíchu padli;

v klášterní sklep šel divný ten rej,

před sudy na zem jej kladli,

šátek mu stočili přes tvář a zrak,

v hovoru stlumeném a v smíchu pak

po špičkách z dveří se kradli.