Opatovická legenda. (III.)

A v pustý závoj halí

jej spánek kouzlem svým,

v zdi otvor vidí malý,

tři mniši, opat s ním;

juž černý šátek točí

mu třikrát kolem očí,

jej vedou v kruh a vkročí

v sluj, zkad se valí dým.

Šli dlouhou chodbou ztmělou,

jak mohl rozeznat,

šli tiše cestou celou

a plachý byl jich chvat;

zas v kruh jím zatočili,

na konci chodby byli,

a s očí v krátké chvíli

byl šátek jemu sňat.

Zde v trojí dlouhé kruhy

se táhly plameny,

a ve všech barvách duhy

zde hrály kameny;

tu stříbro bledě svitá,

tam zlato rudě kmitá,

v to šperků směs se vplítá

a kříže, prsteny.

Tam opál lunou hoří

ve zlatě náušnic,

a fialovou zoří

mu amethyst plá vstříc,

smaragd se z hloubi směje,

rubín se ohněm skvěje,

až nachu proudy leje

mu v polekanou líc.

Tu ornáty a štoly,

vše brokat, samet, nach,

jak svatých aureoly

z nich září zlatý prach;

tu kalichy a mísy,

a v nich se skvosty mísí,

rampouchy zlata visí

jak krápník na stěnách.

Biskupské zlaté berly

a drahokamy v nich,

jak vejce velké perly

a bílé jako sníh;

květ se zlatými stonky

a náramky a sponky

jak slzy a jak zvonky –

vše hoří v paprscích.

A koruny a hávy,

vše plno opálů,

tu růžovy, tam tmavy,

z beryllů, korálů,

a čím se hlouběj’ noří,

tím větší kruh se tvoří,

tím víc to kolem hoří,

jak víno v pokálu.

Šklebí se Kolda sladce

jda mnichům v zápětí;

hle, číš tu vzácné práce,

jsouc rovna poupěti.

Jak hoří v zlatě čistém,

jsouc spjata révy listem,

v němž smaragd s amethystem

plá v družném objetí!

Ten pohár svůdně kyne,

jsa rubíny kol tkán,

ze stvolu v šíř se vine

jak bájný tulipán.

A Koldovi tu zdá se,

že před ním v plné kráse

jak lotos otvírá se,

jenž lunou zulíbán.

Ó jenom doušek jeden

a Kolda staví krok,

dal štěstí by a eden

i žití mnohý rok!

Saharu v hrdle cítí,

jen z této číše píti,

v níž víno plá a svítí

stem rubínových ok.

A juž se k číši kloní

a zírá v její nach,

a jak chce sáhnout po ní –

hle, vína na vlnách

vlas zlatý, tvář se houpá,

tu bílý prs se koupá,

a nahá žena stoupá

ven z číše v paprskách.

A zmizel opat s mnichy,

po špercích nikde zvěst,

z dna číše zvoní smíchy

a strop jest plný hvězd;

a číš se výše pění,

kol cinkot, zvonků znění,

a jizba v mhu se mění,

až celá číší jest.

A s ženou Kolda kráčí

po zlatých paprscích,

kol nich se břečtan stáčí,

v něm rosných perel mih;

on chce ji vinout k sobě,

leč cítí, kterak v mdlobě

mu váznou ruce obě,

chce mluvit – hlas mu ztich’.

Teď chodbou křišťálovou

se nesou po chvíli,

jak zlaté rybky plovou,

teď dva jsou motýli;

a kde se oblouk křiví,

sto šotků z listí civí

a šklebí se a diví,

že tak jest opilý.

Tu v hněvu Kolda skočí

a chce je potrestat –

v tom cos mu padá s očí,

vše vidí v mlhu tát;

je zbuzen – slyší smíchy –

ach, vše bylo sen lichý,

zří opata a mnichy

se za břich popadat.