OPATRNĚ.

Nedávno zastavil mne na ulici

kýs dobrý muž, mně zdá se redaktor

neb nakladatel a hned s chladnou lící

bez předmluvy ten začal rozhovor.

„Je dobrá časem báseň v časopise,

když mezi povídky se prohodí,

byť nečtla se, přec dobře v listu skví se,

slok řada mile oku lahodí.

Zvlášť na konci, když prázdná stránka zbývá,

tu hezky verš se dělá lyrický,

já tomu přeji, a my od jakživa

jsme slušný měli dorost básnický.

Je zapotřebí ostnem býti trochu

té rýmující naší mládeži,

však každému z těch veršujících hochů

zřít na prsty, je držet v otěži.

Jen po kapkách – to poesii stačí

v té době cukrovarů, záložen,

těch málo juž, co při měsíčku pláčí,

čas minul, kdy vrah písní přemožen!“

Ó jindy, nevím, co bych byl řek’ na to,

snad: Mýlíte se, pane, naopak

je pravá poesie ryzí zlato

a čím jí víc, tím duše jako pták!

Jen plnou vždy ji rozhazujte dlaní,

ať roste jako řeka bez hrází,

ať chrámem jest, kam s povztýčenou skrání

i dělník otrhaný přichází.

Ne v knihách, jež se zlatou zdobou blýští,

ji raděj prostou dejte zadarmo,

vždyť v ní je život, vzruch a spása příští

všech, kteří skráně kloní pod jarmo.

Ó dejte ji, neb všude jest jí třeba,

je manna, nektar, rosa, ideál,

jak druhdy Kristus když požehnal chleba

a tisícům jej kolem rozdával!“

To byl bych řekl – teď však přešla léta,

a často spražen ve životě sám,

co ještě v duši mojí zrá a vzkvétá,

juž v srdci na dně žárliv ukrývám.

Tož zívnuv jen jsem pravil apaticky

a novou cigaretu sklonil k rtům:

– Vy ovšem, pane, pravdu máte vždycky,

nač předhazovat perly prasatům?