OPATU HELMEROVI

Tak bylo v ráji. Znáš to přec? Had řekl:

„Lhal Bůh, jen jezte směle s toho stromu“,

slov jeho proud v sluch lidem sladce tekl,

„zrak otevře se, rovni Bohu k tomu,

vy vládnout nebi budete jak zemi!“ –

A sáhli po ovoci prsty všemi...

Tak šeptl, opate, zas tvému sluchu:

„Lhal Kristus, jenom zaplaň nenávistí

a v pýchu obléc’ dej se svému duchu,

vše deptej ve prach, jinak nezajistí

se vláda tvému nadutému rodu.“

A tys sáh’ žádostivě po tom plodu!

Jak změnil jsi se rázem zloby divem,

vše spadlo s tebe, co být mohlo Kristem,

hlas řinčí po meči jak krvechtivém;

tys pohrd’ před oltářem svatým místem,

vstoup’s v arenu! – Co chce tvá říza bílá,

když nenávist tvou milost utratila?!

Pryč s vínkem Církve! nesluší v tvé skráně,

ty nejsi kníže pokoje a míru

a na vinici Páně jsi jen pláně,

plod nahnilý, neb bez lásky máš víru,

tvá stola nabobtnává cizí krví,

jsi pleva, jíž Pán pole svoje mrví.

Pryč s berlou pastýřskou! v tvé ztvrdla ruce,

je kyjem, který Církve ovce bije,

tvůj hermelín jen halí stáda škůdce,

jsi vlkem, jenž se v stádo vloudil, by je

svou hltavostí lačnou rdousil skrytě;

však Oko Páně od počátku zří tě!

Soud jeho hotov, píše na tvé cele,

už „Mene“ ohnivé; v něm shoří pýcha,

jíž jsi se nadul, zetře tebe cele,

jak prach tě v úhly světa rozedmýchá.

Nuž, třes se! Hněv ten nezpozdí se o den,

je Boží ortel vyřčen: „Nejsi hoden!“