OPAVA

Ponurý den byl, vlak temně hučel,

po stranách lesy zakryté mhami,

obloha jakby z pavučin tkaná,

z polí a lučin smutek jde samý.

Ve vlaku sedím, pohroužen v dumy –

„Opava“ – náhle konduktér volá,

vyhlédnu z okna – rozlehlé město,

dokola kolem planina holá,

pod mhami všecko, stromy i keře,

jen věže chrámů do výše pnou se

podobny z dálky olbřímím rukám

hrozícím kamsi. A prsa dmou se

bolestí strouhou, rety se chvějí,

s rány jak když ti sundají obvaz

a rána pálí... Opavo, tehda

příšerný jakýs viděl jsem obraz:

Otokar český a Rudolf Habsburg

v poli se sešli, zazněly rohy,

válečné bubny zahřměly k nebi,

kam oko hledne, zápas zří strohý.

Moravské pole, široké pole,

u Dürenkrutu Přemysl leží,

dvacet ran v prsou, dvacet ran v hlavě,

mocného krále poznal bys stěží –

zlomené ruce, na krku provaz,

v kalužích krve nahý a sdraný

český král leží – z Emberku Berthold

v tvář se mu šklebí, německé pány

posedla psinka, křičí a plijí

na toho, před nímž prchali v hrůze,

dokavad mečem vládnouti mohl;

nad mrtvým křepčí, podobni luze.

A kolem pole krev samá, jakby

rudé tu náhle zakvetly máky,

ale, och, smutné, hned černající,

jak na nich lidské spočinou zraky...

Opavo, tehda do tvých zdí kráčel

zlomený člověk, z duše mu nešel

ten hrozný obraz od Dürenkrutu.

Podzimní den mhy na střechy věšel.