Opět na horách.

Ach, opět na horách! Jak volný pták

zas kroužím ve povětří horském, vonném,

sotva že jaro zakývalo zvonem,

a smělá křídla nořím do oblak;

zas překročil jsem chrámu svého práh –

jsem opět na horách!

Zas lovím skřivánčí zpěv ve vzduchu

a ssaju v prsa dýchot vonné trávy;

o, cítím zdráv se tak a bez únavy,

tak volno mi, jak tomu pastuchu,

jenž právě po píšťalce ruku vztáh’ –

jsem opět na horách!

Tak blaze mi jak stromu onomu,

když sněhu zbavil se, a nové puky

když napadaly na něj z jara ruky;

a jako když přibude do domu

na křídlech čapích nové štěstí, ach!

tak jest mi na horách.

Zlá byla zima, morná bezmála...

Však nechtěl Bůh mi všecko ještě vzíti –

já vzpomněl na hory a musil žíti,

má duše odervat se nedala,

a darmo lomcoval jí bledý vrah –

jsem opět na horách!

Jsem na horách, a slzu ve zraku

v pohnutí hledím do krajiny svěží.

Hle, kterak, krásná, u nohou mi leží,

jak z hrobu probuzená v zázraku!

A nevím ani, jak jsem poklek’ v prach –

jsem opět na horách!