Opět sahá pěvec do strun českých,

Opět sahá pěvec do strun českých,

Zkouší zvuky svého varita,

Co již dítko sladce oblétaly,

Když budoucnost ještě zakryta.

Z dítka jinoch, z jinocha muž vyspěl,

V srdce jemu vepsal světa děj:

Půdu svatou, kde jsi zrozen, líbej,

Mluvu, matkou danou, v uctě měj.

Šlechetníče milodušný, slavný,

Zvuky ty a vlast jich také znáš;

Víš, že v mluvopestrém, říšském věnci

Tajnou krásou stkví se jazyk náš;

Tys byl první v šírošíré říši,

Jenž obrátil zrak všech na ten květ,

Tam kde svoji ho víc nepoznali,

Jak když jinoch vrátí se co – kmet.

A však kmet náš statný jazyk není.

On jest jinoch, měvší drahný sen;

Svíží jest, co javor podlé vody,

Krásný jako jarní z jitra den;

Oko jeho jasné, jako nebe,

Hluboký co moře jeho cit;

Jeho hlas ten pěje srdce k srdci,

A přec rázný jest jak – Svantovít.

Toho jinocha, Ty Synu Vlasti,

S vřelou láskou vzal jsi v ochranu,

Pojav za ruku jej ostýchavou,

Vedl’s vznešených jej do stanů.

Věnuj mu svou přízeň k další pouti,

Pomoci kde hoden, tam se zjev;

Pak se na blankytu vlasti drahé

Věčně stkvíti bude hvězda – Lev.