OPIČÁRNA.

Zahradu nemáme zoologickou.

Neznámému žalováno buď,

kde zrak zvířat uzřel by tvář lidskou,

jež má často nadzvířecí chuť.

Z matematiky je známo ale,

kdo nic nemá, vypůjčí si rád,

a že nazdarujem, neustále,

učiníme do Německa vpád.

Tam je zvířat pravé množství vždycky,

Michl s nimi žije harmonicky,

proto v něžném, spřáteleném tonu

spása nalezne se v telefonu.

„Spas nás v naší tísni okamžitě,

národ potřebuje zábavu,

za pár opic žhavou láskou sní tě

dřív než uzavřeme výstavu.

České zlatky proměnit lze v marky,

my si potrpíme na jarmarky,

při nichž řev a jásot zaznívá.

A že ti dost s nadšením vstříc jdeme,

půl Stromovky zatím vyřežeme,

abys zlatem znamenat moh stopu,

kde jsi řádil se svou tlupou opů.“

Žádáno a také vykonáno.

Za pár dnů již Prahou letí zvěst,

signum krásy výstavě že dáno,

opičí ráj na výstavě jest.

Nejen ty, jež od Fleků již známe,

Glaubicovské překonány jsou –

pravé říšské opice tu máme,

jež nám za peníze hostujou.

Ženy strach z nich nemohou mít žádný,

nestíhá je také kocour zrádný

a pro efekt hlídají jich stánky

černočerné krásné Nubičanky.

A že lid má peněz nad potřebu,

pramálo že řádí berní šroub

a že dávno odvykli jsme chlebu,

i že kurs náš politický stoup’,

svoje prachy raděj dáme Michli,

aby už byl se sousedem klid,

nežli v hloupou chudých dětí krychli,

již nám čert sám ráčil nadělit.

Němeček se do vousisek směje,

tolik hloupých stále v Čechách že je,

kteří sotva kde seženou halíř,

už ho vloží na germánský talíř.